Cesta na Island 2007

U nás ve střední Evropě je příroda mírná, teplá a příjemná, a když se o něco zvedne hladina potoka nebo trochu zafouká vítr, máme pocit, že se vše zbláznilo a blíží se konec světa. Zato lidé blázní od rána do večera: stále se za něčím honí, podezírají se a kontrolují, nic nestíhají, kritizují, nadávají a stěžují si na druhé i na celý svět a ubíjí se stresem. Na Islandu je příroda divoká, vítr člověku často nedovolí ani prostou chůzi, do obličeje mu mete ostré ledové krystalky nebo aspoň proudy dešťové vody, země mu ujíždí pod nohama a nakonec nikdy není jisté, zda se úplně nerozevře a nezačne z ní proudit žhavá láva, třeba i uprostřed zelené louky. Naproti tomu lidé jsou většinou klidní a vyrovnaní: na všechno mají dost času, nehoní nikam sebe ani ostatní, snaží se vycházet si vstříc, nestresují se nedůvěrou, úzkostlivým strachem o zdraví ani zbytečnými společenskými rituály a formalitami, tykají si, jsou na sebe třeba i drzí, ale nemají potřebu nic předstírat - jsou sami sebou a je jim celkem jedno, co si o tom myslí druzí.

Po šesti letech jsem se opět vypravil na konec světa, do země neohrožených, sentimentalismem nepostižených, čerstvě zbohatlých pragmatických vikingů-vidláků: na Island.

Z Bergenu do Seyðisfjordu

Téměř třicetikilový batoh jsem spolu s dalšími nelehkými zavazadly odložil do úzké mezery fungující jako chodbička mezi trojpatrovými postelemi v těsné devítilůžkové kajutě kdesi hluboko u kýlu lodi, kde na zavazadla jaksi moc místa nezbývalo, a vyjel výtahem do osmého patra na otevřenou palubu. Po nástupu, kdy jsem byl nucen s plnou zátěží vystoupat ze třetího do pátého patra a pak jiným schodištěm na přídi zase sejít dolů do druhého, jsem si dobře zapamatoval, že třetí i čtvrté patro mají dvojnásobou výšku, neboť se jedná o garáže pro auta všech rozměrů, včetně nákladních a autobusů. Na této nové lodi měl výtah pro nás, lacině ubytované vespod garáží, velmi podstatný význam.

Nová Norröna se pomalu odlepila od terminálu Skolten v norském Bergenu a vyrazila na další etapu své nekonečné plavby. Po jedenácti dnech strávených na palubě lodi z rodu bývalých pobřežních poštovních parníků Hurtigruten, dnes už snad té relativně nejluxusnější turistictické atrakce Norska, jsem se na vodě cítil jako doma. Mé milované město, kde jsem strávil většinu loňského roku a nádhernou část prázdnin v roce 1998, se topilo v ranním oparu rozzářeném letním sluncem, pod údajně zde tak neobvyklou modrou oblohou. V zadní části zátoky Sandviken se probouzela kolej na Hatlebergu, teď v létě patrně téměř prázdná. Nad celým městem se zvedaly prudké skály horského hřebenu s nádherně tichými travnatými planinami, jezery a skalními stěnami (a já opět poměřoval tu neuvěřitelnou výšku a vzdálenost, kam za války obrovský výbuch v přístavu vyhodil celou kotvu lodi). Čekala mě plavba napříč Atlantikem, ke skotským břehům a skrze Faerské ostrovy k pobřeží Islandu, po kterém se mi celá ta léta tak stýskalo, takže mi téměř ani nebylo líto, že odjíždím z Bergenu.

Na palubě se shromáždili snad všichni cestující a rozhlíželi se po okolních průlivech, ostrovech, městských předměstích v podobě barevných dřevěných vilek mezi hustým stromovým porostem ve svazích a na skalkách nad mořem. Někteří se rozložili na pohodlná sluneční lehátka. Nijak zvlášť mě ani nepřekvapilo, že majoritním jazykem na palubě byla zjevně čeština. Podpluli jsme velký most na ostrov Askøy, na který jsem si loni téměř celý rok užíval výhledů, a zabočili do jižního průlivu, pod most na ostrov Sotra. Protáhli jsme se mezi ostrovy a pomalu vypluli na otevřený oceán. V tu chvíli se pochopitelně přihnal nezbytný vítr a vyhnal opalující se cestovatele z přední části do krytých "skleníků" na bocích, v zadní části paluby.

Výhledy se také poněkud zredukovaly a tak jsem i já odešel prozkoumávat interiér nové lodi faerské společnosti Smyril Line. V populárním "duty-free shopu" mě kromě tradiční čokolády za ne-až-tak-malé peníze překvapily hlavně ceny plechovkového piva, na skandinávské poměry směšně levného. Ale nejpodstatnějším vylepšením nové Norröny z mého hlediska jistě byl obrovský LCD monitor zobrazující cestujícícm na chodbě údaje z palubního navigačního systému. Velká schematická mapa ukazovala široké okolí a naši plánovanou trasu. Vzhledem k pustému moři to ovšem znamenalo momentálně především jednu velkou plochu s šipkou uprostřed a čárou vpřed. V bohatém přehledu údajů ovšem kromě aktuální zeměpisné polohy, kurzu a času byla i rychlost lodi, nastavený aktuální cíl, očekávaná doba dosažení cíle, ale také očekávaná doba dosažení nejbližšího bodu změny kurzu. Z displeje celkem jasně vyplývalo, že loď řídí počítač a posádka může jít tak leda servírovat dobroty do nesčetných restaurací, kaváren a občerstvení. Kino mě nenalákalo ani na Harryho Pottera (kdyby aspoň bylo zadarmo!), a ani bazének se saunami v hlubině prvního patra mě po koupelích v bublavých hrncích na otevřené, pozdně nočním sluncem zalité palubě Hurtigruty, nijak neoslnil. I jako milovník lodní plavby jsem musel uznat, že dnešní den na otevřeném moři od obzoru k obzoru asi nebude zas až tak napínavý.

Po několika hodinách se na obzoru objevila jediná atrakce dne (pokud nepočítám drobné siluety zatoulaných lodí v dáli), kterou jsem s očekáváním vyhlížel na displeji navigace i na palubě: ropné plošiny. Z navigace nebylo moc jasné, jak blízko kolem nich vlastně poplujeme, a zda vůbec budou vidět. Nakonec jsem byl mile překvapen. Plošin bylo hned několik, tvořily totiž celou skupinu, kterou jsme proplouvali, takže byly vidět celkem dobře. Některé byly celkem jednoduché, jiné složitější a sestávající z více propojených plošin a můstků. U jedné kotvila loď, jinde zase hořel plamen. Každá byla uplně jiná a zjevně asi sloužily různým účelům. Za plošinami ovšem opar zhoustl do úplné mlhy a tím pádem jsem se mohl rozloučit i s výhledy na širou mořskou pláň. Příští zastávka: noční Scrabster ve Skotsku.

Že je venku něco zajímavého jsem se v noci dověděl právě díky displeji navigace, který ukazoval pobřeží ostrovů ještě dlouhé hodiny předtím, než jsme opravdu připluli někam na dohled. S tím "dohledem" to ovšem nebylo vůbec nijak valné, vzhledem k naprosté tmě, doplněné ještě navíc mlhou. Až teprve když jsme proplouvali mezi skotskou pevninou a břehy Orknejských ostrovů, bylo z paluby vidět alespoň matné záblesky majáků na obou stranách a nakonec i nějaká ta vzdálená světla osad na březích. Z displeje palubního počítače bylo dobře vidět, kdy posádka lodi přebrala ruční řízení kvůli vyhýbání se jiné lodi, a Norröna se tudíž posunula o kousek vedle své naprogramované trasy. Po nějaké době jsme konečně zahnuli do široké zátoky, v jejímž ohbí zářila výrazně světla jediného většiho městečka v okolí, skotského Thurso. Na jeho kraji leží i přístav Scrabster, do kterého jsme si to namířili.

Už při otáčení lodi a pomalém couvání k molu jsem pochopil, že ani nová Norröna není právě stavěná jako hbitá a obratná loď. Ve srovnání s Hurtigrutou se dozadu plazila tempem udřeného šneka a brzy jsem pochopil, že skutečnost, že jsme tady s půlhodinovým předstihem, vůbec neznamená že máme nějaký náskok. Spíše naopak. A ta největší legrace začala teprve když jsme se po dobré čtvrthodince konečně doplácali zádí k rampě, která zcela zjevně nebyla ani náhodou koncipována pro tuto loď. Její šířka nebyla snad ani poloviční oproti třicetimetrové plné šíři otevírající se zádě nové Norröny. Obrovské pláty na konci sklopené plošiny lodi se částečně opřely o molo a částečně zůstaly viset ve vzduchu nad vodou. A tady začala další zábavná podívaná. Přístavní traktůrek připravený na rampě se pustil do dostrkávání speciálního spojovacího můstku mezi oběma nepoměrnými rampami. A tak, ač jsme k přístavu dorazili s náskokem dobré půl hodiny, se konečně mohlo začít nakládat a vykládat tak právě včas. Nicméně ani tady legrace nekončila. Zvedací traktůrek měl na loď naložit jakési palety, které byly na molu blokované dvěma strategicky zaparkovanými automobily (patrně patřícími řidiči traktůrku a jeho kolegům). Pozoroval jsem, jak se stroj nemotorně snaží natáhnout k nim pařátu mezerou mezi automobily, a čekal, zda se mu podaří vozidla nezničit. Přístavní obsluha vůbec vykazovala známky pozoruhodného chování vybízejícího k otázce, kolik by jich bylo potřeba k pověstnému zašroubování žárovky. Tím si také vykoledovali něco jízlivých poznámek ze strany islandských vikingů, jakoby znuděně přihlížejících z paluby. Humor se na Islandu od dob ság zjevně příliš nezměnil.

Bylo už celkem pozdě a tak jsem se vypravil do hlubokých útrob lodi absolvovat nezbytný spánek. Vzhledem k tomu, že mezera mezi třetím patrem postele, kde pro mě bylo rezervované místo, a stropem kajuty byla celkem nepříjemná i pro neklaustrofobické povahy (při délce svých stehnních kostí jsem se tam nemohl pohybovat ani po čtyřech), uvelebil jsem se raději na spodní volnou postel. A byl jsem rád, že kajuta byla poloprázdná, neboť v devíti lidech na prostoru asi 2,5 x 2,5 x 2,5 metru bych si připadal jak v hromadné hrobce. Inu, co člověk může chtít za prostou cenu lodního lístku. Možná by bylo příjemnější natáhnout se někde na koberci v prostorných chodbách vyšších pater.

Ráno bylo stejně mlhavé jako večer. Faerské ostrovy nebyly vidět, ač jsme zjevně pluli podél nich. Nakonec se konečně vynořil velký Dímon a pobřeží hlavních ostrovů na sever od něj. Podél skalnatého pobřeží se sunul trajekt na odlehlejší jižní ostrov. Zamotaní do cárů mlhy a duhy jsme se docabrtali do Tórshavnského přístavu, kde nás čekalo další šnečí couvání. Palubní rozhlas nám oznámil, že terminálový tunel pro pěší cestující je rozbitý a musíme vystoupit garážemi, kam pro nás přijedou autobusy. Vrchní tunel terminálové věže skutečně chyběl - ležel o kus vedle na parkovišti. Vrhli jsme se tedy do garáží a čekali. Nakonec skutečně přijel autobus, otočil se, nabral cestující, kteří zde vystupují a na jedno z posledních volných míst jsem se vměstnal i já. Nicméně v garáži zůstal stát obrovský dav zbylých cestujících, kteří se také chtěli podívat na pevninu. Vzhledem k tomu, že za dobu pobytu lodi v přístavu by je autobus nestihl patrně ani vyvozit ven, byli prostě pobídnuti, aby vystoupili a basta. A tak jsem si těžce vydobyté místo v autobuse moc nevychutnal, neboť nám pěšáci v podstatě zablokovali výjezd z lodi, takže jsme byli skoro poslední. Autobus nás vypustil před lodí, místní policie neuměle předstírala, že sleduje, zda máme alespoň v ruce nějaké cestovní doklady a po šesti letech jsem najednou opět stál v přístavu hlavního města Faerských ostrovů. Aspoň na chvilku.

Vyběhl jsem do města a vrhl se do prvního ze dvou "knihkupectví". Jak mi bylo jasné, o faerštině tu neměli nic lepšího, než co už stejně mám doma, a vůbec tu nebylo nic moc překvapivého. Vlastně na ten počet obyvatel je celkem překavpivé, že ještě pořád vlastní jazyk a nějakou tu literaturu vůbec mají. V turistickém oddělení se zatím nakupil český zájezd a začal drancovat informační letáky. Rozhodl jsem se prchnout. V tu chvíli někdo vykřikl: "Lidi, neblbněte, přece tu nestrávíme celou dobu prohlížením brožurek!" A já jsem zrychlil krok. Jen krátce se zastavil v obchodě s hudbou a druhém malém papírnictví s knihami. Zamířil jsem uličkami k parku. Z paměti jsem vyvolával zlomky sedm let starých vzpomínek, když jsem tu byl poprvé. Potok, park se stromy(!), sochy, domky Williama Heinesena, Honza Burian… ne, ani jednoho z nich jsem nenašel, pochopitelně. Nebylo moc času. Proběhl jsem nevelkým parkem, patrně jedinou doménou "Faerské správy lesů a parků", pozdravil Heinesenovu bláznivou sochu, a vrátil se ještě mezi historické domky starého centra. Pořád tu byly. Domky i Kristian Blak a jeho hudební vydavatelství Tutl. Ale čas nebyl. Norröna se tyčila nad maličkým přístavem. Oběhl jsem zátočinku , prolezl branou pro auta, kde se podívali na moji palubní kartu, a vběhl garážemi do útrob lodi.

Počasí nebylo nijak příznivé, ale na zlatý hřeb plavby se trochu smilovalo a mlhavé mraky se roztrhaly alespoň tak, abychom dobře viděli skalnaté svahy ostrovů kolem sebe. Tichý průjezd mezi ostrovy byl důstojný jak se sluší a patří. Na palubě tiše postávali nebo pobíhali všichni, kdo byli informováni o tom, kudy to plujeme, a snažili se pojmout fantaskní scenérie kolem nás. A i já jsem byl opět překvapen, když jsme projeli těsně pod prověšenými oblouky drátů elektrického vedení nataženého na kilometry daleko nad širokým průlivem mezi centrálními a severními ostrovy. Na vrcholových hřebenech je držely na ramenou masivní sloupy. Propluli jsme tentokrát opět jižním průlivem pod ostrovem Kalsoy, přezdívaným též flétna, od dob, kdy jím prorazili tunel napříč. V dáli se ještě zjevila silueta "nejvyššího" evropského útesu a vše zase rychle zmizelo v mlhách. Vítr, který se nás snažil z paluby sfouknout, jakmile jsme projeli na severní stranu ostrovů, nás konečně úspěšně vyhnal.

Dnešní program skončil, nicméně moře se prozměnu zase vesele rozhoupalo. Citlivější cestující začali měnit barvy a mnozí si začali na noc stlát v prostorách chodeb horních palub. Bylo tam rozhodně víc místa i vzduchu než v temných kobkách dole. Ti, kteří měli pohodlné kabiny nahoře v nich také zmizeli. Z palubního programu asi moc nezbylo, marně jsem vyhlížel i slibovaný "koncert". Po barech a restauracích posedávalo jen nemnoho lidí. Vyspat jsem se šel nakonec přeci jen dolů. Byl tam klid i místo a spalo se dobře i na ukolébavajících vlnách.

Čtvrteční ráno, 23. srpna, ovšem stálo za to. Palubní navigace už nás předem informovala o březích Islandu, ke kterým se blížíme. Nakonec jsme vypluli z cárů mlh a mraků a před námi se rozložily hornaté břehy Východních fjordů, zalité sluncem. Vítr ovšem nebyl o moc příjemnější než včera a tak na přídi paluby postávali jen odolnější nadšenci. Jak jsme se ale přiblížili k pevnině, vítr se uklidnil. Když jsme vplouvali do hlubokého fjordu, byl už na palubě kdekdo. Majáčky, divoké islandské rozerodované skály a první statky na břehu. Pomalu jsme dopluli až na konec fjordu. Přístav v Seyðisfjordu byl skutečně uplně jiný než před lety. Mělčiny se zjevně zanesly a nová loď potřebovala větší zázemí. Pozoroval jsem věž terminálu a blížící se nápis "Seyðisfjörður" a snažil se srovnat s realitou. Takže ten ostrov pořád existuje, vypadá to tu pořád stejně, a skutečně se tu mluví tím jazykem, který se na pohled zdá naprosto absurdní. Co mě tu čeká tentokrát?

Na Islandu… jako doma?

Davy tlačící se do garáží zablokovaly chodby a já jsem se nakonec úspěšně prodral se svým obřím nákladem k výstupnímu tubusu, kde nebyl skoro nikdo. Policejní kontrole v tunelu jsem vrazil občanku. "Je na seznamu pasažérů?" pronesl důležitě jeden. Kupodivu mě skutečně našli mezi těmi několika málo pěšími cestujícími na papíru a pustili mě dál. Celkem mě překvapilo, že tentokrát nikdo nic nezvoral. Sestoupil jsem po schodech, kde čekala celní prohlídka. Opět si mě našli na seznamu a došli k závěru, že má obří zavazadla je třeba zkontrolovat. Starší celník pověřil mladšího, ten si mě odtáhl za plentu, natáhl rukavičky a požádal o malý batůžek. Ptal se, jestli si vezu nějaké čerstvé potraviny, maso, sýry a tak. Taktně jsem dal najevo, že jsem všechno sežral cestou, protože vím, že se to nesmí na Island vozit: "Ne." Opatrně otevřel zip a když viděl, že zevnitř se na něj valí nějaké dráty od notebooku, zase ji zavřel. Pak otevřel moji brašnu s fotoaparátem a nesměle se na mě podíval: "To je asi drahý, co?". "Ani ne," odvětil jsem a vytáhnul foťák, na který mi patrně nechtěl sahat. Celník nahlédl nesměle do brašny, aby se přesvědčil, že pod fotoaparátem neleží pytlík s heroinem, ba ani (což by jistě bylo mnohem horší!) plátek salámu. Došel k závěru, že povinnostem bylo učiněno zadost a vypustil mě ven. Cítil jsem se dobře pobaven, neboť mi to přišlo velmi islandské. Pro jistotu jsem se i zde zeptal, jak je to s autobusem do Egilsstadir, tentokrát už raději rovnou anglicky, neboť celníci zjevně islandsky nekomunikují. Byl jsem odkázán na informace za rohem. Tam mi řekli, že autobus jede za chvíli a staví právě před dveřmi. Milé. Však se mi zdálo z domova divné, že by nepřistavili autobus příhodně k lodi, ale jak jak jsem správně tušil: autobus samozřejmě je, jenom jízdní řád na internetu je poněkud mimo. Jak islandské!

Venku i ve vnitřku turistických informací se začali rojit Češi a vrhli se na brožurky. Šel jsem tedy raději pozorovat, jak probíhají venku kontroly. Ukázalo se, že na lodi byly dva české autobusy. Nakonec přijel i jakýsi autobus pro nás pár zbylých bezprizorních pěšáků. Sedli jsme si dovnitř a mladý řidič (brigáda?) - poté, co pomohl všem naložit zavazadla - od nás vybral peníze, jako kdyby to byla sbírka na dobročinnost. Vyjeli jsme do serpentin v ostrém svahu nad fjordem. Výhlížel jsem jak se dalo, údolí fjordu, hory i vodopádky na místním potoce. Poněkud mě znervóznilo podivné bagrování průrvy ve svahu. Na novou silnici to opravdu nevypadalo. Snad proboha nechtějí převést ten krásný potok s vodopády do nějakého koryta? Po zkušenostech s Kárahnjúkar bych se nedivil ničemu. Nicméně snad to koryto nebylo určeno onomu potoku, doufejme.

Přejeli jsme planinu v průsmyku, kde se také bagrovalo, a začali sjíždět do rozlehlého údolí kolem jezera Lagarfljót. Všechno to bylo tak známé a obvyklé, pořád tady, pořád stejné… tak zvláštní být tu zase po letech.

Autobus zastavil na na štěrkovém plácku před kempem - místním "autobusovém nádraží". Cedule označovaly místní tři "nástupiště". Patrně aby si tu někdo omylem nepostavil stan. Zeptal jsem se pro jistotu řidiče na autobus dál. Vypadal zmateně, ale nakonec si patrně vzpomněl, co to je autobus, a pozitivně přikývl. Vlezl jsem do chatky sloužící jako turistické informační centrum i recepce kempu a zeptal se islandsky, zda si tam můžu nechat (vele)batoh. Mladík se zeptal odkud jsem. "Já jsem ze Slovenska," prohlásil. A kolegyně je Češka. Prý se mu zdálo, že mám přízvuk podobně ujetý jako on, ne tak jako Němci. Prý jsou to jeho první prázdniny na Islandu, ale chce tu zůstat trochu déle. Mé zoufalé pocity jen o málo uklidnilo, že mě identifikoval mimo jiné "i podle značky stanu".

Vydal jsem se do banky, kde už stála dvacetimetrivá fronta Čechů čekajících na výměnu peněz. Usadil jsem se k bezprizorní bankéřce a požádal o novou platební kartu, kterou jsem si objednal. Žádost o průkaz jsem nepochytil a tak ho zopakovala anglicky. Naštěstí tím konverzaci v islandštině uplně nevzdala. Nabídl jsem jí občanku, ale s díky odmítla, že si raději dá cestovní pas. Vylovil jsem tedy z batůžku pas s uklidňujícím pocitem, že jsem ho tedy přes všechny ty hranice netáhl úplně zbytečně. Občanka skutečně zatím všude stačila. Dostal jsem novou platební kartu a nakonec i elektronický klíč k internetovému bankovnictví (který mi byl bez hesla k ničemu, jak jsem zjistil mnohem později). A pro jistotu jsem se přesvědčil, že mám na účtu všechny slíbené peníze, a nejsem odkázán jen na hotovost, kterou jsem v Praze na Florenci před několika týdny koupil od jistých dobrých lidí z Klubu islandských fanatiků, kteří se z Islandu právě vrátili. Se samozřejmým výrazem domorodce jsem se povzneseně protáhl frontou českých turistů k bankomatu, abych posílil své finanční zásoby. Bankomat mi ovšem vzdoroval "neznámou chybou" a mě bylo jasné, že dožadovat se nápravy v bance asi nemá moc smyslu. V kempu mi poradili, kde ve vsi (ehm, totiž v tomto největším městě východního Islandu) najdu druhý (mají!!!) a tak jsem se nakonec ke svým penězům dostal a mohl jsem vyrazit na svůj první islandský nákup potravin do právě (v poledne) otevírajícího Bónusu, kde už se stejnými zámysly čekal "celý národ" (český, pochopitelně, nikoliv islandský).

Propletl jsem se mezi turisty zkoumajícími nabídku a ceny a začal kořistit mléčné lahůdky. Na súrmjólk raději počkám do Reykjavíku, ale skyr musí být hned! Nabral jsem zásobu všeho, co se mohlo hodit "on the road", neboť k jiným levným potravinám se už nedostanu, a vrátil jsem se ke kempu. Při skyrovém obědě dorazil autobus a zaparkoval na svém "nástupišti". Nakonec přišel ještě někdo, takže jsem s ním nejel sám. A vyrazili jsme směrem na Mývatn.

Letiště po pravé straně. Tam jsme zajeli s autobusem hned cestou od lodi, ještě než se s námi vrátil do města na "konečnou". Před sedmi lety jsem odtamtud letěl rovnou do Reykjavíku. Tehdy to bylo vůbec veselé… A nedávno tu byly záplavy a letiště bylo jako ostrov. Vlevo jezero Lagarfljót s nezbytnou příšerou, aby se neřeklo. To při záplavách dosahovalo až k silnici, která tvoří vlastně hráz. Na břehu kotvil "Lagarfljótský červ" v podobě turistické lodi - jediná skutečně prokázaná příšera. Tady kolem jsme se také v létě roku 2001 poprvé na vlastní pěst blíže seznamovali s islandským terénem, když přijel Medvěd a Eva autem. Medvěd na druhé straně jezera rychle zjistil, co ho s autem na islandských "silnicích" čeká. I pro mě to bylo nové, i když jsem měl za sebou 9 měsíců v Reykjavíku a jeden na statku na venkově. A tady za jezerem jsme pak spali v kempu, než jsme z Islandu odjeli.

Přejeli jsme do dalšího údolí, mostem přes divou řeku a zahnuli podle ní údolím do vnitrozemí. A co "islandské šílenství", přijde na mně zase? Rozhlížel jsem se po zelených kopcích se skalkami a rozerodovaném terénu. Zmocňovalo se mě lehké nadšení, už ne tak uplně to "šílenství" jako před lety. Bylo to zpět, ale už trochu jiné. Už to znám, dávno to tu znám, ale stejně mě to pořád naplňuje nadšením. Vrátil jsem se a pořád to tu všechno je, tahle zvláštní země. Pořád stejně zvláštní, i když uplně prostá. Nebo možná zvláštní právě proto, jak je syrová a prostá. Žádné měkké louky a příjemné hájky jako doma. Divoké pastviny rozhlodané počasím až na kámen. Zmocnilo se mě neodolatelné nutkání začít fotit, ale uvědomil jsem si, že to je právě to "šílenství". Nic zas tak zvláštního za oknem objektivně nebylo. Zkoušel jsem najít alespoň plácek za mostem, kde jsme trávili tehdy v létě první noc.

Zahnuli jsme z údolí vzhůru do pustých planin. Rovně dál leží Kárahnjúkar, (ne)slavná nová přehrada. Tady se minule silnice stavěla a teď se tu zase staví zjevně úplně jinak. Zvědavě jsem zkoumal pusté pláně a podivné kopce kolem a porovnával se vzpomínkami. V dáli se objevila islandská národní hora Herðubreið. Dojeli jsme k odbočce na Dettifoss a do hlubin vnitrozemí. A pak už se objevil Námaskarð a za ním Mývatn. Vystoupil jsem z autobusu na parkovišti před samoobsluhou v Reykjahlíðu. Autobus se pracně protlačil mezi zaparkovanými auty na své "nástupiště" před turistickými informacemi. Jako by na tom záleželo, kde zastaví. Naložil jsem svůj obří náklad a vyrazil ke kempu za kostelem. Se sebevědomým pocitem, jak to tu znám, jsem ignoroval další turisty, kteří si nechali poradit kemp hned na druhé straně silnice, na jehož existenci jsem jaksi už úplně zapomněl. Inu, vzpomínky. Vzpomínky mě tentokrát stály kilometrovou procházku s oněmi dobrými 40kg nákladu přes celý Reykjahlíð.

Zcela zmožen jsem shodil náklad hned na kraji kempu a vydal se vyřizovat formality. Dívka na recepci mé islandštině zjevně nerozuměla, ale já jsem věděl, že se nesmím vzdát a musím mluvit a mluvit. Zmocňovala se mě beznaděj, že navzdory poctivému opakování v posledních týdnech mi islanďané nerozumějí. Až druhý den, když jsem si přiobjednával další noc, jsem to už nevydržel a zeptal se anglicky: "To mluvím vážně tak špatně islandsky??" A dívka s lítostí odpověděla: "To opravdu nevím, já jsem z Finska." Zamyslela se. "Ale zní to docela jako když mluví Islanďani!" Spadl mi kámen ze srdce a současně jsem si připadal jako idiot. V Egilsstadir na recepci sloužil jeden Slovák a jedna Češka. Co jsem čekal tady? "Kolegyně je taky z Čech, střídáme se tu," dověděl jsem se mimo jiné. A tak mě už nepřekvapilo ani když se v kempu objevovali další česko-slovenští turisté. Islanďané na Islandu? Ale kdeže…

Postavil jsem stan, naházel do něj celou výbavu včetně batohu s notebookem, a vyrazil zpět do Reykjahlíðu a dále směrem na Námaskarð. Došel jsem k závěru, že bych to mohl ještě během odpoledne stihnout. A teď jsem si všiml onoho kempu přímo u křižovatky naproti samoobsluze a tloukl se do hlavy. Kolik zbytečných cest tam a zpět jsem si mohl ušetřit, kdybych se ubytoval tady, odkud je všechno blíž!

Bez auta je člověk v téhle zemi značně omezený. Kraťoučká rovinka se pěkně protáhne. Po více než půlhodině chůze jsem došel k lagunám před hřebenem Námaskarðu. Fotil jsem sluníčkem nasvícené pestrobarevné scenérie žlutočervených a černých hor, zeleného porostu, a bledě modrých lagun. A samozřejmě stoupajích parních oblak z geotermálních vrtů i kdejaké díry okolo v krajině. Vyšplhal jsem zezadu na hřeben Námaskarðu a rozhlížel se a fotil, co se dalo. Sluníčko už bylo nízko, navíc se ještě schovávalo za mraky, a solfatary a fumaroly pod kopcem pomalu mizely do stínu. Rychle jsem seběhl po kluzké blátivé stezce dolů a kochal se islandskými chuťovkami v podobě solfatar, legračních bahenních bublavců a výhružně syčících fumarol, kamenných hromad sršících oblaka páry za zvuků tryskového motoru. Barvy bylo třeba zdokumentovat než úplně zmizí sluníčko.

Na Kraflu už nebyl čas, je to moc daleko, bez auta, a tak jsem se vydal zpět. Prozřetelně jsem si vzal plavky a na druhé straně hřebenu se vydal po odbočce prozkoumat nově vybudovanou termální lagunu. Neodolal jsem a za tučné vstupné (studenstká sleva pomohla, ale i tak…) se naložil do mělkého koupaliště v lávě. Slunce se právě chystalo zapadnout a výhled se otevíral od hladiny právě k západu na planiny kolem jezera Mývatn. Hostů tu nebylo nijak moc. Dokonalá večerní romantická idylka. Co víc si člověk může od téhle země přát!

Příjemně rozleželý jsem si dal večení procházku šeřící se krajinou zpět do kempu. Nicméně ten zbytečný kilometr navíc bych si opravdu klidně ušetřil…

I v pátek ráno bylo krásně a tak jsem se rozhodl strávit tu i další den. Notebook jsem raději schoval na recepci (i když jsem si nebyl tak uplně jistý, zda tam nebyl vlastně víc na ráně než ve stanu) a vyrazil na tůru směrem ke Krafle a Leirhnjúku. Konečně něco, co se nedá nijak zjednodušit autem! Vylezl jsem na kopečky nad kempem, na nichž se mimo jiné rozkládá i místní malé letiště a - jak jsem zjistil - i malý lom s opuštěným autobusem jako vystřiženým z muzikálu Hair. Fotil jsem krajiny a z kráterovitého dolíku pode mnou se ozývalo: "Hele, ten chlap si nás přišel vyfotit, nebo coo??" Čeští turisté vykládali dodávku a odháněli muchničky. "Kruci, ty potvory jsou i tady!" ozvalo se z dolíku. Chtěl jsem na ně zavolat, že v tomhle soukromém závětří budou mít muchniček ještě mnohem víc než dole v kempu, kde je na otevřené planině aspoň semtam rozfouká vítr. Ale nelákala mě představa hulákání ani prozrazení své národní identity. Raději jsem postoupil do krajiny křovisek, lávových polí, puklin, srázů, skalek a obřích drnů pod nimiž se schovávaly legrační ovce s jehňaty. Bylo tu nádherné ticho, zpestřené jen mečením těchto tvorů, působících v podivné pustině stejně podivně. Brzy jsem také přišel na to, že muchničky obzvláště milují rozpuštěné vlasy, a pokud je nechci mít všude nalezlé, bude lepší si vlasy stáhnout co nejkompaktněji gumičkou. A najednou byl od nich celkem pokoj.

Z pláně se zvedal vysoký kužel Hlíðarfjallu. Odbočil jsem na cestu k jeho vrcholu. Po svahu už se několik lidí drápalo. Vydrápal jsem se taky a užíval si výhledů do slunečné krajiny a hlavně faktu, že všechny dešťové mráčky rejdí někde okolo. Jeden mě jen lehce osprchoval cestou nahoru. Zvláštní, že u nás prší jen když se temně zatáhne obloha od obzoru k obzoru, kdežto tady je nádherně a skoro jasno, ale i z většiny těch několika mráčků, co se po obloze prohánějí, musí nutně nezanedbatelně lít.

Ani mě už nepřekvapilo, že skupinka sedící na vrcholu mluvila česky. Požádali mě, jetsli bych je vyfotil. "Můžeme klidně mluvit česky," pronesl jsem lakonicky. Na rozdíl ode mě byli překvapeni. "Tady jsou všichni Češi…" prohlásil jsem znalecky. Přijel jsem na Island sice asi před 24 hodinami, ale za tu dobu jsem tu už potkal víc Čechů než na Václavském náměstí. Vlastně mě spíš překvapilo, že se oni tvářili jako by na tom bylo něco zvláštního. Dodalo mi to opět naději, že na tomto ostrově snad přeci jen ještě potkám někoho, kdo mluví islandsky.

Slezl jsem zpět pod kopec, obešel ho a vydal se napříč lávovým polem. Tam jsem přistihl dva bělokury a s fotobjektivem se je pokoušel "ulovit". Bohužel se uměli v lávovém poli velmi dobře schovávat. Zato já jsem se sám divil, že se mi při tom akrobatickém balancování v ostré lávě podařilo nikam nespadnout, neroztrhat si kalhoty, případně i vlastní končetiny, vzhledem k tomu, že jsem se pod nohy moc nedíval. O kus dál jsem objevil zbytky zborceného tunelu v lávě. Další zajímavostí byla propadlá jáma pod svahem. Došel jsem k závěru, že díry v zemi se fotí obzvláště blbě.

Za vkusným mladým jazykem černé lávy, která jako by natekla na zelenou louku včera, aniž by poškodila trávu pod sebou, jsem už začal potkávat turisty oblézající Leirhnjúkur. Z puklin v lávě na okraji čerstvého lávového pole z roku 1984 stále stoupala tajemně pára. S digitálním fotoaparátem jsem se tentokrát mohl dosytosti vyřádit. Fotky vypadaly stejně lákavě, jako když jsem tu fotil před lety.

Obešel jsem pole po stezce, zkontroloval a zdokumentoval barevné bublavce a vydal se ještě alespoň ke kráteru Víti pod Kraflou. Obešel jsem ho, zkontroloval bublavce za ním, rozhlédl se a vyrazil na cestu směrem k Námaskarðu. Rozhodl jsem se prozkoumat cestu vedoucí paralelně se silnicí, ale divočinou. Objevil jsem překvapivě pozoruhodný kaňon a barevné skalní útvary. Pak jsem se ale nějak neúmyslně dostal na stezku vedoucí zpět na silnici. Slunce už téměř zapadalo. Bylo pozdě a dlouhá cesta zpět mě nijak nelákala. Zkusil jsem stopovat, ačkoliv večerní provoz od Krafly byl minimální. Turisté samozřejmě jen tak nezastaví, ale měl jsem štěstí: druhé nebo třetí auto řídil reykjavický technik, který se vracel z revize (pokud jsem to dobře pochopil?) v elektrárně. Vzal mě do Reykjahlíðu a zavezl až do kempu, ačkoliv vůbec neměl cestu kolem. A vychválil mi moji islandštinu, ačkoliv za ty nehorázné chyby, co jsem v těch několika větách vyplodil, se stydím ještě dnes. Z jeho otázek také bylo patrné, že ne všemu, co jsem mu řekl, napoprvé rozuměl. Ale to nevadí. Rozhodně lepší pocit než zcela zmatená Finka na recepci…

Ani v sobotu počasí nevypadalo zle. Vydal jsem se ještě ke koupacím puklinám Stóragjá hned za křižovatkou v Reykjahlíðu a dále ke Grjótagjá o dva kilometry dále. Času nebylo nazbyt a tak jsme se raději vrátil. Znovu jsem se tloukl do hlavy, že musím zpět do kempu a přitáhnout odtamtud celý náklad.

Autobus dorazil podle plánu. Zaplatil jsem a pak se dověděl, že řidič dává také studentskou slevu, ačkoliv mi v létě jasně napsali z ústředí dopravní společnosti Trex, že v létě se sleva nedává, jak ostatně stálo i v jejich materiálech. Zeptal jsem se tedy ještě řidiče a ten mi řekl, že slevu dává. K mému vlastnímu údivu mi dokonce i vrátil pětisetkorunu, když jsem se zatvářil, že to jsem měl vědět, než jsem mu zaplatil. Potlačil jsem neodolatelné nutkání, drze se zeptat, zda by mi třeba nevrátil peníze i za předvčerejší cestu z Egilstaðir, kdy jsem ovšem jel s úplně jiným řidičem. Pochopitelně jsem neměl žádný doklad. Řidiči prostě vybrali peníze a nějaké jízdenky neřešily. Zvážil jsem, jak snadno by takhle mohli svého zaměstnavatele obrat. V autobuse bylo pár cestujících. Vyplatí se to vůbec, i při těch cenách? Radši jsem se vzdal pseudo-ekonomických úvah o smyslu takového podnikání a možnostech zpronevěry a raději se kochal jezerem Mývatn. Tohle je prostě Island, smiř se s tím, hochu. Hlavně aby nám ty autobusy nezrušili úplně.

Nezdrželi jsme se ani u vodopádu Goðafoss a dorazili do Akureyri. Vyšplhal jsem s celým nákladem do kempu v horní části města. Tady žádný blízký kemp nebyl. Postavil jsem stan, schoval do něj věci a s notebookem vyrazil zpět do centra. Ve městě právě vrcholil místní festival na ukončení léta. Ale nějak se nic nedělo, jen jako by na ulicích něco chystali. Hladově jsem prolézal centrum a nakonec se nakrmil polévkou a skyrem z večerky 11-11. V knihkupectví Eymundsson měli otevřeno do 22 hodin a bezdrátový internet zdarma. Tak jsem se připojil a začal konverzovat s Medvědem, který objevil dokonce i webkameru na protější městské katedrále, takže kdyby na tu dálku bylo něco vidět, mohl jsem mu i zamávat.

Najednou se venku něco dělo. Procházel průvod v kostýmech, v hlavní tančící roli "Dáma z Hamburku" (nějak jsem nezjistil, co to s ní vlastně v Akureyri mají…). Ulici lemovaly davy diváků. Průvod se přehnal a napohled se nedělo nic dalšího. Vrátil jsem se do knihkupectví. Ani po desáté hodině jsem nezmerčil žádné dění a tudíž jsme se vrátil do kempu, kde jsem si vyrobil večeři. K mému překvapení se objevil ohňostroj, který měl být až mnohem později. Běžel jsem do města, ale dorazil jsem pozdě. Bylo po ohňostroji. Na hlavním náměstí byly davy lidí, ohřívali se u hořících sudů a uprostřed stála loď na podvozku, ve které zjevně dohrála kapela. Prostě jsem zjevně prošvihnul nějak takticky uplně všechno, co se tu dělo. Vrátil jsem se do kempu šel spát. V noci byla celkem zima. Když jsem vylezl ze stanu, viděl jsem nad horami nejasné šmouhy. Že by už první polární záře? Vypadalo to tak.

Cesta vnitrozemím přes Kjölur

S dostatečným předstihem jsem vstal, sbalil věci a přesunul se na "autobusové nádraží" (tj. parkoviště u informací). V kanceláři Trexu jsem si koupil jízdenku na celou trasu přes Kjölur do Reykjavíku (samozřejmě už mi studentskou slevu nedali) s tím, že můžeme kdekoliv přerušit jízdu. Pochopitelně musíme stihnout poslední letošní autobus, který jede za necelý týden. Odkázali mě ven k normálnímu autobusu do Reykjavíku, s tím, že přestoupíme ve Varmahlíðu. U autobusu mě samozřejmě odkázali k dodávce označené jasně "F35" - Kjölur to Reykjavík. Typický Island.

Dodávka sice měla náhon na všechna čtyři kola, ale jinak nebyla ničím zvláštní (Toyota Hiace). Z toho jasně vyplývalo, že tato vnitrozemská silnice nebude zas tak dramatická. Ostatně v mapách už od ní odmazali i ono tradiční písmenko "F", značící horské cesty pro džípy. Do auta si přisedli ještě asi dva lidé a vyrazili jsme. Horské štíty se pokoušely vymanit ze závojů mraků a já marně fotit. Na vrcholcích se bělal poprašek čerstvého sněhu. Ve Varmahlíðu jsme si udělali krátkou přestávku a nabrali ještě nějaké cestující. Pro jistotu jsem doplnil zásobu peněz v bankomatu. Přejeli jsme další hřeben kopců a odbočili do údolí k přehradě na řece Blanda. Silnice až k hrázi byla pochopitelně asfaltová. Vyjeli jsme k návrší s vyhlídkou, kde jsme na chvíli zastavili. Pod svahem se rozlévala široká hladina přehrady. Za ní se otvíraly výhledy do vnitrozemí. Bohužel poměrně zatažené hustými mraky. Řidič mi ukazoval kde co je a ještě mě provokoval tím, že "včera bylo všechno krásně vidět, ledovce a tak…". Odkudsi se vynořily autobusy s turisty a tak jsme raději nasedli a pokračovali dál. Silnice se horšila jak jsme se ztráceli hlouběji v široké pláni vnitrozemské pustiny, ale pořád to byla celkem solidní štěrkovka. Minule jsme tu jistě už jezdili i po horších. Odbočili jsme na slepou větev a dorazili na parkoviště na Hveravellir. Řidič zjevně zapomněl, co jsem mu říkal, a ptal se, jestli někdo chce vystoupit. Podle jízdního řádu tu měl další přestávku. Vyložil jsem svůj náklad a zkontroloval notebook, který mi řidič v Akureyri takticky chtěl zarovnat dospod pod všechny batohy. Říkal jsem mu, že zítra asi pojedu do Kerlingarfjöll. To prý pojedu s jeho kolegou, protože on jede opačným směrem. Na parkovišti stálo i pár napohled celkem obyčejných automobilů, nejen džípy.

V chatě jsem zaplatil poplatek za noc ve stanu a zeptal se, kam nejlépe vyrazit. Správce mi poradil procházku ke kráteru Strýtur. Marně jsem jej vyhlížel mezi vrcholy v krajině. Bylo to neurčitě se zvedající lávové pole, žádný z kopců, co jsem viděl okolo. Podle mapy ovšem široký mírný štítový vulkán, takže žádný div. Přišlo mi to málo, vyrazit jen tak někam doprostřed lávového pole, chtěl jsem šplhat nejlépe někam, kde dobře a zblízka uvidím ledovce. Ale nechal jsem si poradit a udělal jsem dobře. Ostatně, bylo to 8km daleko, takže celkem slušný program na celé odpoledne (tam a zpět).

Postavil jsem stan na trávníku mezi parkovištěm a potokem a zkontroloval horký hrnec. Vypadal velmi lákavě - napůl přírodní, ale zjevně uměle vybudovaný z kamenů. Jestli jsou jeho vnitřní stěny uměle omítnuté nebo se jedná o zcela přírodní minerální usazeniny jsem ovšem už nepoznal. Patrně obojí. Každopádně jsem se na něj velmi těšil. Obešel jsem místní horké prameny a zdokumentoval i se slavnou meteorologickou stanicí na návrší nad nimi. Kolem zuřivé tryskové fumaroly jsem došel k chýši, kde bohužel zrovna strašila skupinka turistů z autobusu, který nás dohonil. A tak jsem raději uprchl do lávového pole na stezku ke kráteru.

Už z mapy jsem si všiml, že tu všechno nese jméno slavného islandského psance Eyvinda, který tu podle legendy několik let přežíval. Za chvíli jsem také došel k "Eyvindově skrýši" - bublině pod lávou, do které se dalo vlézt úzkým průlezem. Pokračoval jsem dobré dvě hodinky nepatrně stoupajícím lávovým polem k vrcholu kráteru. Cesta byla pohodlná, počasí čím dál tím lepší a do všech stran se otevíraly výhledy více než dostatečné. Vpravo kopcované svahy hor, zadržující dlouhatánský bílý přeliv Dlouhého ledovce (Langjökull) jako polevy na dortu. Okamžitě jsem v této scenérii identifikoval obrázky známé z fotopublikací, které jsem tu před lety nakoupil. Vlevo se z mraků pomalu vynořoval druhý dort: ledovec Hofsjökull, z něhož stékaly splazy do údolí. Došel jsem k pozoruhodnému starému kráteru a rozhodl se ho obejít. Vyšplhal jsem na nejvyšší zbytky stěn po levé straně. Měl jsme tu rozhled přes nemalou část islandského vnitrozemí. Kromě obou ledovců jsem viděl v dáli celkem dobře i zubaté vrchy Kerlingarfjöll a hlavně magicky působící čepici malého ledovce Hrútfellsjökull na dramatické hoře přímo přede mnou. Marně jsem se jej neustále pokoušel vyfotit tak, aby jeho majestátnost nějak vynikla, ale na obrázcích pořádně nebyl poznat ledovec od mraků, jimiž se ovíjel. S výhledem jsem byl každopádně nanejvýš spokojen a bylo mi jasné, že v téhle nekonečné krajině, kde padesát kilometrů vypadá jako co by kamenem dohodil, ani nemá smysl se trmácet někam dál. Kouzlo islandského vnitrozemí nespočívá ani tak v samotné nudné kamenité pustině, ale ve fantastickýh výhledech na obrovské ledovcové masivy, které se z ní zvedají.

Vrátil jsem se zpět ke Hveravellir. Odpoledne uplynulo na nekonečné cestě lávovým polem a večerní sluníčko příjemně rudě nasvěcovalo údolíčko s potokem a skromnou turistickou stanicí. Ze země stoupala pára a kolem se pásly ovce a zmateně pozorovaly, kdo je to ruší. Turistické autobusy bylo dávno pryč a byl tu klid, jen pár stanů. Najedl jsem se, v teplém potoce omyl nádobí a vyrazil do horkého hrnce. Byla to opravdu idylka, jen škoda, že z něj není lepší výhled, neboť se nachází v nejhlubším místě údolíčka. Do hrnce se nasunuli další hosté, hlavně Francouzi, kteří se rozhodli zregulovat teplotu vody směrem nahoru. Nebyl jsem proti. Regulace se prováděla velmi ručně: na hranách hrnce ležely dvě široké gumové roury, z jedné tekla vroucí voda a z druhé studená voda z potoka. Podle toho, kolik z které po hraně steklo do hrnce a kolik ven do potoka, se míchala teplota vody v hrnci. Francouzi postupně zcela odsunuli studenou rouru ven a přisunuli horkou, takže po několika desítkách minut už byl hrnec opravdu velmi horký. To už ovšem sami utekli a tak jsem musel roury zase štelovat zpět sám. Asi dvakrát jsem z něj vylezl a zase se znova vrátil. Chvíle provětrání na studeném vzduchu byla příjemná, ale znovu povzbudila k dalšímu zahřátí. Přece jen byl konec léta, v noci začínalo mrznout, a tady jsme byli navíc v hornatém vnitrozemí pod ledovci.

Pondělní ráno bylo snad ještě hezčí než nedělní večer. Vyfotil jsem si Ladu Nivu s vtipným nápisem "The Russian Hummer" na dveřích, se kterou večer přijeli nějací Němci. Prohlédl jsem si znova okolí a sbalil věci. Kolem poledne dorazil tentokrát větší minibus a vypadalo to, že budu asi jediný cestující, který s ním bude pokračovat. Bodrý řidič potlachal se správcem chaty a pomohl mi naložit batoh. Všiml jsem si, že má v kufru obrovské kameny, patrně jako zátěž na zadní nápravu, ale pro jistotu jsem se ho zeptal, na co je tam veze. "No, ty jedu výhodně prodat do Kerlingarfjöll," prohlásil s naprosto vážným výrazem ve tváři, nezbytnou součástí suchého islandského humoru, a já se musel vzdát a začít se smát. Po této odpovědi mi přišlo už ovšem poněkud hloupé se ptát znova po vážné odpovědi. Vyrazili jsme na asi hodinovou jízdu pustinou do Kerlingarfjöll.

Celou cestu jsem hltal prosluněné výhledy na ledovce a litoval, že se nedá moc fotit. Ale o nic jsem nepřišel… Svezli jsme se pár desítek kilometrů po "hlavní" silnici a pak odbočili na desetikilometrovou odbočku do hor. Tady byly konečně brody. Nevypadaly ani tak hluboce ani dravě, spíš jen takové pár metrů široké a sotva kolem dvou desítek centimetrů hluboké říčky, ale kamenité dno měly celkem nevyzpytatelné. Zatímco turisté s džípy okouněli, jak to nejlépe projet, můj řidič se s tím moc nebabral. U největší říčky bylo vidět, že se ji chystají protáhnout obřími rourami a silnici vést bezpečně po náspu nad vodou. Nicméně zatím bylo nutné ještě probrodit. Sjeli jsme do turistického střediska v údolí u řeky hluboko pod horami. Nebyl tu skoro nikdo, kromě pár turistů, kteří mě vystřídali v "autobuse".

Zaplatil jsem nocleh u polských servírek na baru a postavil si stan na prázdném plácku u řeky. Na recepci jsem si pořídil mapku a sledoval rady, jak vylézt nejlépe na nejvyšší vrchol hor. Doporučili nám jít cestou oklikou a nešplhat po ledovci, i když je to možná "kratší". Turistický pár vyrazil autem vzhůru po 4-5 kilometrové cestě až k úpatí vrcholků, zatímco jsem ještě stavěl stan. Věděl jsem, že já si to budu muset odťapat pěšky tam i zpět. Není tu asi nikdo, kdo by mě vzal.

Vyrazil jsem na cestu. Počasí bylo čím dál tím lepší, člověk si ani nemohl přát nic dokonalejšího. Obloha se pomalu ale jistě téměř vyčistila od mráčků. Šlapal jsem po dlouhé, vlnící se cestě, která vypadala celkem snadno sjízdně i pro normální automobil (rozumějme v islandských poměrech). Hleděl jsem tázavě na hory, znalý místních obřích měřítek a zdánlivě neškodných vzdáleností. Opravdu mám vylézt na tyhle obří vrcholy teď během odpoledne? Vypadalo to poměrně neskutečně. Nicméně islandské vzdálenosti a rozměry jsou sice klamné a matoucí, ale patrně ne vždy to znamená, že věci jsou skutečně desetkrát větší než vypadají.

Po necelé hodince jsem došel na rozcestí. Doprava odbočka vedla k nedalekému parkovišti nad údolím horkých pramenů. Lálako mě se tam zaskočit podívat, ale bylo mi jasné, že to mohu udělat i za horšího počasí. Azurové čisté oblohy bylo třeba využít k výstupu a výhledu z vrcholů, dokud to jde. Odbočil jsem doleva. Cesta po několika stech metrech skončila na malém parkovišti, kde už stál "ruský Hummer". Stará zabedněná bouda vypadala jako děsivé svědectví zrušené lyžařské školy. Později jsem se dověděl, že místní slavnou letní školu lyžování museli zrušit jednak kvůli oteplování, ale také po výbuchu jakési sopky, jejiž popel ztmavil povrch sněhu na místním ledovci a ten od té doby kriticky odtál. Pohled do kadibudky byl ovšem krajně znechucující - její nefunkčnost a odpojení všech trubek zjevně nezabránilo, aby byla záchodová mísa nadále používána.

Vylezl jsem na štěrkovou morénu a přelezl k hraně kuželovité hory. Začal jsem stoupat mezerou mezi dvěma sněhovými poli po prudkém svahu. Po chvíli bylo nutné přelézt zbytkové sněhové pole mezi oběma sněhovci a hlavně sousední bláto. Sklon svahu byl stále větší a kamenné zlomky celkem ostré. Opatrně jsem balancoval po sotva znatelné stezce vedoucí teď jen mírně vzhůru obloukem ve svahu. Představa, že bych se neudržel a podloží mi ujelo pod nohama nevypadala moc lákavě. Viděl jsem se jak jedu po břiše těch několik set metrů dolů a tam skončím rozkrájen na nudličky o všechny ty ostré kameny. Po stezce, kterou jsem viděl jako linku ve svahu už ze silnice pod horami, jsem přešel na mírnější zadní stranu hory, kde už bylo snadné vyšplhat na její celkem plochý vršek. Cestou jsem potkal německé majitele "ruského Hummera", sestupující už dolů. Výhledy byly pochopitelně úchvatné, ale chtěl jsem dolézt ještě na nejvyšší vrchol, Snækollur. To ovšem znamenalo slézt zase kousek po hřebeni a přelézt přes další vrcholky. Svahy špiček byly ještě pokryté sněhem, zvláště tam, kde se vinula stezka (jinde to bylo naprosto neschůdné) a zjevně tu nikdo dlouho nešel. Musel jsem si botami vysekat stopy, abych v kluzkém sněhu vyšplhal nahoru. Nakonec jsem šťastně stanul na Snækollu (byť jsem si dlouho nebyl jist, zda to není až další špička…) a doplnil dlouhou sérii fotografií o další panoramata do všech stran, s použitím polarizačního filtru i bez něj (a díky tomu vznikly řady duplicitních fotografií, které jsem málem nepřebral dodnes). Nebylo divu, neboť zde byl skutečně výhled přes obrovskou část islandského vnitrozemí - jistě jeden z nejlepších výhledů na celém Islandu. Na západě se táhnul celý dlouhý ledovec (Langjökull), nad ním pláně Kjölur, na severu nedaleký kulatý Hofsjökull, dále široké pláně legendárního divokého Sprengisandu, na východě se pak zase rozkládal obrovský Vatnajökull. K jihu se hory postupně svažovaly do otevřených plání. Někde v dáli na jihu jsem v prašném oparu snad nalezl Heklu. Měl jsem jako na dlani samotný střed tohoto ostrova a nemohl jsem se ho nabažit. Fotoaparát se horkotěžko potýkal s kontrastem zářivé oblohy, bílých ledovců a temné tmavé pusté země, a já začal uvažovat o užitečnosti přechodových filtrů v těchto zeměpisných šířkách.

Pomalu a nerad jsem se zase vracel. Zkoušel jsem najít jinou cestu svahem, ale příliš jsem si nepomohl.Vyhlídky na slez dolů do údolí horkých pramenů nebyly moc růžové. Podle mapy cesta napříč údolím vedla příliš velkou oklikou a na takový výlet už nebyl čas. O lezení nadivoko ani nemluvě - už mám dost zkušeností, abych věděl, že pokud je vůbec na islandské mapce nakreslená nějaká stezka, neznamená to žádnou procházku růžovým sadem, ale jen skutečnost, že právě tamtudy se dá projít - anebo ještě přesněji: že tamtudy někdy někdo dokázal už i projít. Sešplhal jsem zpět na štěrkovou morénu a jen lehce si zkrátil cestu v místě, kde už úpatí hory neizoloval hluboký příkop malého kaňonu. Přešel jsem křižovatku a došel nad údolí horkých pramenů (Hveradalir). Bylo celkem pozdě a slunce se sklánělo níže nad obzorem. Údolí pomalu mizelo ve stínu nižší části hor, zato oranžové paprsky o to fantastičtejí osvětlovaly svahy vrcholů, z nichž jsem právě sestoupil. Nakonec jsem se nespokojil ani s výhledy do údolí a sestoupil až dolů na dno kaňonu, k říčce, která tudy protéká a sbírá vodu z pramenů, aby ji svedla dalšími kaňony dolů k turistickému středisku. Všechno tu vřelo, bublalo a dýmalo, ve všech bočních zářezech kolem potoka. Na větší průzkum už nebyl čas a nejbližší most přes říčku byl až kdesi za rohem. Vystoupal jsem zpět, neboť nejrychlejší a nejjistější cesta zpět byla ta, po které jsem přišel. A tak jsem se vydal zase po silnici zpět do údolí a vychutnával si fantastické večerní scenérie údolí pod ledovcem Hofsjökull přede mnou, i barevné svahy zdánlivých velehor za mnou. Nad vrcholy se pomalu začaly srážet první obláčky jako předzvěst přicházající změny v počasí. Byl jsem si vědom, jaké jsem měl obrovské štěstí na dnešní den a že takovou příležitost jako dnes patrně už jen tak opět nedostanu, i kdybych se sem ještě vypravil kolikrát libo kdykoliv znova. Po chvíli jel kolem zoufale špinavý obří džíp a zastavil mi. Seděla v něm jedna z polských dívčin z turistické chaty a vzala mě zpět. Vyrazila si také navečer na vrchol, když viděla to fantastické počasí. Viděla mě prý i sestupovat, když přijela, a zjevně zatímco ona šplhala nahoru, já jsem si zatím prohlížel Hveradalir.

Údolí pomalu opustily oranžové sluneční paprsky a ozařovaly už jen vrcholy v pozadí. Uvařil jsem si jídlo a nádobí umyl na záchodech v chatě, kde tekla teplá voda. Využil jsem nepříliš teplé sprchy, otevřené jen krátkodobě večer. Horké hrnce byly úplně zavřené. Venku se vůbec už povážlivě ochlazovalo. Šel jsem spát a k mému údivu jsem se v noci budil zimou, ač mám nový teplý spacák poskytující údajně komfort do -15 stupňů. Komfortně jsem se tedy rozhodně necítil a po nuceném výlezu ven jsem došel k závěru, že snad ani zdaleka nemrzne. Nicméně křupavá námraza na stanu svědčila o opaku a patrně něco málo pod nulou být tedy muselo, pokud se mi to tedy v té tmě jen všechno nezdálo. Rychle jsem zase zalezl do spacáku, abych se vyhnul děsivé zimnici, a spal dál.

Měl jsem k dispozici ještě dopoledne a tak jsem ho využil (kromě spánku) k procházce podél říčky kaňonem k "divokému" horkému hrnci o kilometr výše v údolí. Cestou jsem potkal strašidelné zbytky potrubí čouhajícího ze země a chrlícího obrovské masy teplé, nebo spíš už jen vlažné vody. Patrně odsud zásobovali turistické středisko, ale voda zřejmě časem vychladla, nebo potrubí popraskalo, zrezivělo, ucpalo se usazeninami… Inu, na Islandu nic není jisté a všechno se stále mění. Nakonec jsem našel i z kamenů vyskládaný bazének hlouběji v kaňonu. I v jeho prostředku trčela ze země trubka a chrlila vodu. Nebyla tu ani noha a tak jsem měl koupání sám pro sebe. Ovšem ani zde voda nebyla nijak drasticky teplá. Ohlašovaná teplota 30 stupňů patrně celkem odpovídala skutečnosti. Nakonec jsem se přesunul vedle bazénku do mělké kaluže, zpevněné kamennou hrázkou zjevně díky aktivitám turistů, do které chrlila znatelně teplejší vodu sousedí zakroucená trubka. Bylo tu místo tak právě pro jednoho člověka a v nejhlubším místě dobře masírovaly záda proudy valící se z trubky po okraji balvanu. S nataženýma nohama se tu tak dalo rozumně sedět pod vodou a vyhřívat se. Nicméně k dlouhodobému vyhřátí to nestačilo. Musel jsem se brzy vrátit, sbalit a čekat na "autobus". Opět dorazil strýc se šedivou dodávkou a přátelsky mě pozdravil jako starého známého. A opět vtipkoval, kamže to pojedu dneska, jestli do Selfossu nebo ke Gullfossu. Naložil jsem se do auta a čekal, čas odjezdu v jídním řádu v brožurce neodpovídal jízdnímu řádu na dveřích chaty, a když jsem na to řidiče upozornil, mávl rukou, že jemu je to jedno a že pojede jak budeme chtít. Velmi Islandský přístup.

Bez problémů jsme projeli všechny brody a pokračovali po hlavní silnici na jih, kolem ledovcové laguny Hvítárvatn. Kolem silnice se opět často objevovaly "odbočky do nikam" - směrovky pro zvýšené džípy kamsi pryč, často aniž by bylo vidět v kamenité poušti byť jen stopy po kolech. Silnice se pomalu zase zlepšovala a za sedlem Bláfellu jsme konečně najeli zase na asfaltovou silnici a dojeli ke Gullfossu. Ale to už jsme byli pod těžkým závěsem šedých mraků, které se přihrnuly od jihu, přesně podle předpovědi. Alespoň jsem nemusel litovat, že jsem se v horách nezdržel ani o den déle. Vyšlo to přesně.

Návrat do deštivého Reykjavíku

Pokochal jsem se vodopádem a vyhlížel v dálce ještě jasně patrné kužely Kerlingarfjöll přímo nad samotným vodopádem. Patrně tam bylo ještě celkem hezky, ale bylo vidět, že asi už dlouho nebude. Další zastávka byla u obligatorního Geysiru. Aspoň jsem si připomněl tradiční místa, povinné zastávky pro všechny turisty.

Zajeli jsme si menší zajížďkou do Selfossu a zastavili na jakési odlehlé benzínové pumpě na druhém konci města (lepší "centrum" tam patrně asi nemají). Venku už vydatně pršelo, bylo šedivo a škaredě. Řidič otevřel dveře na mé straně a opět se šibalsky zeptal, jestli nevystupuju. Nebyl jsem si už jist, jestli to s tím islandským humorem už nepřehání. "Tady ne, moc tu prší," pokusil jsem se odvětit v podobném duchu. Nevím, zda se mi to podařilo. Vlastně jsem vůbec netušil, jakou reakci Islanďané na svůj suchý humor očekávají. Přejeli jsme do Hveragerði, kde jsme zajeli na jinou pumpu, tentokrát abychom skutečně nabrali palivo. U dieselového stojanu ovšem stál velký džíp, který bylo třeba odehnat. Když se náš řidič vrátil od pokladny, prohlásil ke mně islandsky: "Typický Islanďani! Co myslíš, že tam dělali? Hráli si na automatu!" Mluvil samozřejmě o majitelích překážejícího džípu. A mně v tu chvíli došlo, jakou mám asi velkou výhodu, že mluvím místním jazykem - řidiči se se mnou bavili jako s místním. Kdoví, jestli by se mnou takhle sami konverzovali a vtipkovali, kdybych byl jen další "anonymní turista", cizinec, útlendingur! Ovšem anonymní jsem jim zůstal i tak. A došlo mi, že vlastně tenhle řidič ani na výběr nemá, neboť jinak než islandsky moc asi neumí - v Kerlingarfjöll po mně chtěl, abych něco přeložil jednomu z cestujících. (Jen mě trochu překvapilo, že na jedné z hlavních turistických linek řídí člověk, který neumí ani trochu kloudně cizí jazyk.) Zajisté jsem nicméně zjevně byl v trochu výjimečné pozici.

Z jedné spolucestující se vyklubala Češka, jak jsem odtušil už z jejího přízvuku, když se bavila se svým německým přítelem. Ona mou národnost zase odtušila ze značky mé bundy. Venku zoufale lilo a příliš jsem je nepotěšil, když jsem se jim snažil vysvětlit jak daleko od centra je v Reykjavíku kempink. Poradil jsem jí, ať se zkusí zeptat řidiče, zda by je tam nezavezl, když to má víceméně cestou do města. Islanďané přece bývají dost vstřícní a ochotní. Řidič se však zarputile tvářil, že jede na autobusové nádraží. V autě už jinak nikdo nebyl. Pokrčil jsem zklamaně rameny. Za otázku nic nedali.

Vjeli jsme do města a řidič uhnul z magistrály na Laugardalur. I kolegové pochopili, že sjel z přímé trasy a jedeme směrem ke kempu. Zajeli jsme kamsi mezi obrovské sportovní stadiony a spolucestující si vystoupili. Doufal jsem, že snad kemp rychle nějak najdou a moc nezmoknou. Sám jsem nevěděl, kde přesně jsme, abych jim narychlo ukázal cestu. To už je mohl vzít rovnou ke kempu. "Odsud to budou mít jistě blíž než z města. Já nevím, kde tady ten kemp je," pronesl stručně řidič, jako by předtím odtušil, o čem jsme se bavili. Raději jsem nic neříkal.

Otevřely se mi známé výhledy na areál univerzity, ale magistrála Hringbraut zjevně byla převedena velkým obloukem z druhé strany autobusového terminálu, než před šesti lety, na stranu areálu vnitrostátního letiště. Odbočili jsme a řidič s nejasnými nadávkami na rtech zatroubil na šedé husy promenádující se uprostřed silnice. Ale na mých rtech se rozjasnil naopak úsměv, protože jsem díky zmateným husám poznal svůj starý dobrý Reykjavík, po kterém se mi celá ta léta tolik stýskalo. I když mě tentokrát rozhodně nevítal sluníčkem jako před lety, byl jsem konečně zase tady, "doma". Jaké to tu bude tentokrát?