Wanthalf's Lair

Bergen 2006: 4. od zimy do léta

Zmatené předjaří

Jaro přišlo poměrně nenápadně. Stejně tu žádný sníh nebyl, takže nemělo ani co tát. Najednou bylo přes dvacet stupňů a odporné vedro, pak zase naštěstí chladněji a příjemný vítr, nebo těžké deště, když už by člověk zase chtěl léto. Ale pěkně od začátku…

První dobrá zpráva: Eldbjørg mi na daňovém úřadě vyjednala zrušení daní. Dostal jsem novou daňovou kartu a nemusím platit nic. Trik spočívá v tom, že ze stipendia se odečte bydlení a diety a zbylá suma už je jako výdělek tak směšná, že nemá smysl z toho platit daně. A tak mám nakonec přeci jen cca 2000 NOK měsíčně k dobru.

Přelom března a dubna byl celkem nevinný. Naši koordinátoři nám ovšem uspořádali velkou společenskou akci - vzali nás na rychlo do muzea Bryggenu, do Håkonovy haly a Rosentkratzovy věže, takže jsem konečně spatřil pověstná dřívka s runovými nápisy, co se našla pod Bryggenem, dověděli jsme o obrovské explozi německé vojenské lodi naložené asi 125 tunami munice (max. povolený náklad v přístavu byl asi 50), která zničila část centra Bergenu, včetně střechy Håkonovy haly a části věže, atd. Následovala večeře v luxusní restauraci U jednorožce na Bryggenu. Dal jsem si velrybí carpaccio jako předkrm, rybí trio jako hlavní chod (a zblajznuj jsem i ty dvě škeble, co by do mě jinak nikdo nedostal - no za ty prachy…) a ovocně zmrzlinový talíř s ovocem, o jakém jsem ještě neslyšel. Koenraad nám vybral lahodné francouzské víno prvnotřídní kvality. Výsledný účet mě škodolibě potěšil, protože náklady na osobu byly asi 680 NOK, tedy asi 2500 korun, což je víc než jízdenka na autobus z Prahy do Norska. A pak jsme šli ještě do Sardinky na jazzový koncert. Před Bryggenem jsme ještě odhalili, že jednorožec není žádná jednorožka, a dověděl jsem se, že občas se Bryggen zaplaví od nábřeží vodou z moře, protože leží trochu pod úrovní nábřeží a když se sejde příliv s nějakými zvlástními bouřemi na moři, které ženou vodu k pevnině, může vystoupit značně nad úroveň přílivu.

Jazzových koncertů vlastně bylo víc: Lizz Wright, mladá, nově objevená americká černošská zpěvačka, s repertoárem od jazzu až někam po gospely, která "příště už bude na Bergen moc slavná" (tomu docela věřím); švédská zpěvačka Lisa Nilsson, se svou poctou starému kodaňskému klubu Montmartre; a nakonec fantastické trio Marilyn Mazur, Per Jørgensen, Anders Jormin. S údivem jsem pozoroval hlavně Marilyn Mazur, kterak se hbitě kroutila mezi svými bubínky a zvonečky a cinkátky, aniž by ztratila rytmus nebo se přehmátla, a přitom jí svítily oči nadšením jako kočce v hračkářství. Mám dojem, že hudba dělaná z ryzího nadšení a radosti už dnes není tak úplně obvyklá záležitost, jak by měla být. Závidím těm, které to navíc ještě uživí.

Začátkem dubna jsem také narychlo vymyslel nečekanou akci. Asi týden před velikonocemi jsem zjistil, že Norové mají asi pět volných dní za sebou a ani zbytek týdne nehodlají nějak moc trávit v práci, autobusy mají sváteční jízdní řády, pracovní doby se zkracují atd. A tak jsem vymyslel, že zajedu zkontrolovat rodnou hroudu, jestli se tam náhodou něco nezměnilo. Nakoupil jsem narychlo přes internet jízdenky, objednal přespání v Oslo (kdyby měl noční autobus z Bergenu zpoždění, ráno by mi v Oslo ujel autobus do Prahy, což jsem nechtěl riskovat) a nenápadně domluvil ve škole, aby mě nikdo celých 12 dní nesháněl. Po pár dnech aklimatizace mezi předvolebními billboardy (zvláště po shlédnutí komunistických výhružek ohledně jejich "jiných řešení" - už si ani nepamatuju, co tam bylo za obrázek, ale kupodivu to nebyla pankrácká šibenice, kterou jsem tam viděl jednoznačně já) jsem seznal, že v rodné vlasti je vše zcela v pořádku a tak, jak má být, a mohl se vrátit zpět do země, kde se naštěstí mluví dostatečně cizím jazykem, jemuž rozumím právě tak akorát, abych mohl bez výčitek svědomí a pocitů zoufalství mávnout rukou nade vším, čemu nerozumím nebo co mi nedává smysl.

Za zmínku však stojí rozhodně několik zážitků z cesty samotné. Především odpolední přejezd autobusem z Bergenu, mezi strmými svahy skal a fjordů, královstvím bělavých i modrých ledopádů, zasněženými horskými pláněmi… Autobus měl příjemnou přestávku i v Gudvangen, na konci Nærøyfjordu - i když už jsem na tomto místě byl mnohokrát, stejně mě stále fascinují ty vysoké strmé skální stěny, navíc právě mizící někde v mlhách mraků. Ale strhující byla vlastně celá cesta nebo alespoň její první půlka tady na západě, než se setmělo a zmizeli jsme v mírnějším, ale neméně příjemném kraji východního Norska. Také jsem si konečně mohl vychutnat 24km dlouhý tunel, prý nejdelší na světě, a jeho modře nasvícená odpočívadla. Na televizních monitorech jsem sledoval mapu z GPS a jak se po ní posunujeme, pouze v tunelu GPS poněkud ztratilo orientaci, ostatně tam ta silnice ještě ani nebyla zanesena, takže už na křižovatce před ním jsme údajně vjeli na "zelelou louku". V Malmö jsem měl opět spoustu času, a tak jsem se vydal do města. S lehčím nákladem jsem došel poněkud dále - až na druhý konec centra, kde jsem konečně našel potraviny, abych nakoupil oblíbené čokolády Marabou. Tady se mi také dostalo největšího přeplatku u pokladny: paní mi vrátila o 50 SEK víc než měla, což byly dvě třetiny ceny. Vrátil jsem se zpátky, pokladní se diví, co se mi nelíbí, letmým pohledem na vyložené bankovky zhodnotí situaci, čapne po padesátikoruně a lakonicky poděkuje. Dalším zážitkem byla ovšem jízda českým autobusem z Malmö - náhlá změna temperamentu řidičů byla celkem nepřehlédnutelná. Bohužel jsem v autobuse vyfasoval to nejnemožnější místo nad zadními schůdky u okénka, kde si dost dobře není kam dát nohy (natožpak je natahovat). Kupodivu jsem ovšem nakonec nějak přežil a v klubíčku úspěšně přečkal celou noc a dokonce se i celkem vyspal. A to i navzdory tomu, že nám navečer pustili trýznivou videokazetu toho "nejlepšího z Neváhej a toč" a já měl samozřejmě televizi přímo před sebou, takže jsem se jen zoufale snažil ignorovat děsivé pazvuky a řehtání z televize a pozorovat mezi záclonkami slunce, zapadající v průlivech mezi dánskými ostrůvky. Veselého zpestření cesty se nám dostalo ovšem hned na začátku - na velkém öresundském mostě mezi Malmö a Kodaní se ozvala rána na střeše autobusu a z okna bylo vidět, že se tam odklopil nějaký kryt, který teď vlaje vesele ve vzduchu. "Vzlétáme…" poznamenal suše kolega na vedlejším sedadle, a já jsem jen dodal, že to nevadí, protože za mostem je kodaňské letiště, kde můžeme bezpečně přistát. Řidiči však došli k závěru, že létat s autobusem neumějí, pročež zajeli na krajnici tesně k malému skrovnému zábradlí a… uprostřed mostu zastavili (což se nesmí, pokud vím). S pocitem závratě jsem letmo pokukoval z okénka - asi 60 metrů přímo pode mnou se tříštily vlny. Řidiči neohroženě otevřeli poklop na střeše a jeden z nich na ni vylezl, aby neposlušný kryt přepevnil zpět. Točila se mi hlava a přemýšlel jsem, jestli bychom s tím druhým dojeli do Prahy, kdyby tam z té střechy spadnul. "Ta klička je urvaná…", ozvalo se ze střechy a já se pomodlil, "no, ještě je tu ta druhá…". Řidič po chvíli slezl zpět a šťastně jsme vyrazili na další cestu, zatímco se střešní poklop s nelibostí vracel na své místo. Další veselou historku už většina cestujících patrně zaspala. V noci v Berlíně přistoupilo nemálo cestujících orientálního původu. Trochu mě zneklidňovalo, že na tabuli svítí nápis "Praha-Stockholm", autobusy se tu zjevně míjely v krátkém časovém rozestupu. Vyjeli jsme a já se snažil znovu usnout. Půl hodiny, stále projíždíme Berlínem… hodina pryč, vždyť ten Berlín není zas až tak velký… A vida, tu vidím známou věž výstaviště a autobus zastavuje na kraji autobusového nádraží, kde už čeká druhý autobus Bohemianlines, do nejž si hbitě přestupuje jeden z našich nových cestujících. Jenom jeden! A samozřejmě jsme strávili přes půl hodiny na českých hranicích, patrně si tam pastelkami obkreslovali naše pasy… To cesta zpět byla mnohem poklidnější. Fantastický východ slunce zpestřil brzké ranní vyplouvání z tichého Rostocku - připomínal mi záběry odněkud z Indie. Přes norskou hranici jsme opět jen prosvištěli po dálnici, žádné přesměrování do boxů a žádná kontrola se nekonala. V Oslo jsem se trochu prošel po městě a přístavu, bylo tam celkem prázdno, a nasedl na noční spoj do Bergenu. Tentokrát se mi podařilo se probudit při průjezdu Aurlandským fjordem a Flåmem - noční scenérie byla stejně úchvatná jako ve dne. V Bergenu konečně přestalo pršet, a prý pršelo celou dobu, co jsem byl pryč, takže jsem o nic nepřišel.

Po návratu z Čech jsem zjistil, že číslo mého bankovního účtu nějak nedoputovalo do účtárny, takže dubnové stipendium si opět musím vybrat šekem a nosit v kapse v hotovosti. Takže na platební kartu si musím počkat do května a to ještě… Samozřejmě, že to nevyšlo asi o 500 NOK, ale s pomocí Luise jsem opět účet dorovnal peněženkou nad kýžených 15 tisíc a tak konečně získal v polovině května svou první embosovanou platební kartu.

Rychlé jaro a oslavy 17. května

Květen je v Bergenu velmi aktivním měsícem. Náhle se začnou zelenat a rovnou i nečekaně rozkvétat stromy. U jezírka kvetou nádherné růžové… třešně? …vždy včas připravené na velkolepé barevné oslavy národního svátku 17. května. A v jeho prostředku se objeví nezbytný vodotrysk. Na oslavy se ovšem chystají všichni. V souvislosti s konfirmacemi (prý už tu mají i necírkevní konfirmace!) se občas po městě potulují skupinky lidí v národních krojích, a hlavně celý měsíc po městě zní pochodové bubny nespočetných místních lučištnických (buekorps) a školních (skolekorps) sborů, v nichž rázně sem a tam pochodují starší, ale hlavně mladší a nejmladší v uniformách a s opentlenými dřevěnými kříži přes rameno, asi ne náhodou připomínajícími makety kuší. "Zahrajem si na vojáčky" je prý vyloženě bergenská specialita, zato ale zjevně dost rozšířená. Vířící bubny maršujících sborů všeho druhu je slyšet téměř kdykoliv, i zezhora z hor nad městem. Kromě toho je květen také měsícem maturantů, kteří nosí jakési speciální barevné (většinou červené v barvě státní vlajky) montérky s velkými kapsami a nápisy "russ 2006" (tj. "maturant 2006"), s oblibou lezou po čtyřech po městě a vyvádějí (kromě tradiční a všudypřítomné konzumace alkoholu) kdejaké neplechy.

Norové mají notorickou potřebu neustále někomu pomáhat nebo někoho zachraňovat. V teplejších měsících se proto hned na náměstí objeví celé trhy stánků všem možných organizací. Kromě Armády spásy a Amnesty International můžete třeba pomoci milovníkům koček s "humánní regulací zvýšeného stavu koček". Vzhledem k místnímu smyslu pro rovnost a sociální otázky není ani divu, že přímo před vchodem do nejhonosnější banky se symbolicky povaluje socha žebráka (s názvem "Nikdo není jen to, co vidíš"). Jinak se žebráci v Bergenu moc nevidí, až na několik málo výjimek strašících v podchodu autobusového nádraží, nebo hrajících na harmoniku na nárožích - většinou zjevně přistěhovalci odněkud z blízkého i vzdálenějšího východu. Kromě harmonikářů se v létě na náměstí objevují samozřejmě i jiní umělci z celého světa - ruská tradiční hudba, anglofonní country, nebo celkem mladý chlapec předvádějící své umění s elektrickou kytarou.

Sirény a Rytíři před muzeem17. květen, státní svátek, je den, který každý norofil touží zažít. Slaví ho i Norové v zahraničí, prakticky kdekoliv se jich sejde dost na to, aby vyvedli domácí populaci z míry, neboť něco tak nacionalistického snad žádná jiná země od Německa za druhé světové války nezažila. Pochopitelně, to nejlepší je vychutnat si to přímo v sladké vlasti norské. Předzvěstí jsou už samotné přípravy: za 20 NOK je možné si koupit speciální programy, které vydává pro tento účel zvláště sestavený organizační výbor. A pochopitelně pentle a stužky, na každém rohu. V autobusech se člověk včas doví, že v tento den bude centrum zcela uzavřené pro dopravu, a tudíž budou jezdit dle potřeby speciálně posilované spoje na kraj centra a zpět. A tak tomu také bylo - ráno jsem nasedl do autobusu, v němž jsem byl zcela sám, a který mě dovezl přímo až před Bryggen, kde se otočil a jel zpět. Zbytek centra jsem musel projít pěšky. Počasí bylo přiměřeně škodolibě sychravé, aby Norům tradičně neudělalo na jejich svátek příliš moc jižanské radosti.

Došel jsem na malé náměstí před muzeem, kde bylo zatím jen pramálo reprezentantů univerzity. Z našeho institutu vlastně vůbec nikdo, kromě mých zahraničních kolegů Luise a Amelie s Frankem. A nikdo už ani nepřišel, kromě našeho dalšího dočasného kolegy Tomka. Na náměstí se pomalu dostavily skromné reprezentativní skupinky profesorského sboru a studentských organizací. Všiml jsem si, že socha jeho veličenstva ježka je ozdobená trikolórou a podestlaná zelenými větvičkama. Hned jsem si ji vyfotil a zjisti, že studentský spolek na náměstí má kromě veliké standarty s ježkem ještě jednu kopii j.v. ježka, trůnicí na větvičkami stejně vyzdobených nosítkách, nesených dvěma studenty. Dorazil i studentský pěvecký dvojsbor - dívčí sbor Sirény a Chudí rytíři (dá se přeložit také jako "nebozí" apod.) z pánské části studenstva. Postavili se na schody před muzeem a hned spustili několik písní, včetně státní hymny. V druhém koutu náměstí zase rozehříval své rozladěné dechové nástroje jiný malý studentský orchestřík. Nakonec jsme konečně vyrazili v proudu pochodem na velké seřadiště na hlavním náměstí Torgallmenningen. Sirény se chlubily rudými transparenty s nápisem "Pokušením je třeba podléhat!". Aby nás nebylo málo, doplnila nás jakási mateřská školka, jejíž malé osazenstvo nám usilovně kvičelo do uší frkačkami. Ale to bylo jen začátek.

Starší generace turistůNa náměstí Torgallmenningen se už v určených řadách skupily davy reprezentantů všeho možného. V uniformách, krojích či stejnokrojích, s hudebními nástroji i bez, vojáci, námořníci, spousty sportovních klubů a turistických spolků, zástupci organizací všeho druhu… Řady se daly postupně na pochod a my s nimy. Vyrazili jsme přístavem k Bryggen mezi ještě většími davy přihlížejících po obou stranách ulice. I ti měli kroje, takže jen my jsme vypadali jako vetřelci. Zakrátko jsme potkali začátek průvodu v protisměru - průvod se na konci Bryggen otáčel a šel zase zpět. O to lépe jsme si ho mohli prohlédnout. Ovšem také se zde přidávaly další skupiny a vyzdobená motorová vozidla, skoro jako za starých dob prvního máje v Československu. Hned za nás najel malý stařičký náklaďáček s elegantními vesnickými pijany ve slamácích. Nakláněli se z korby s lahvemi piva v ruce a s dramatickým výrazem a velkými gesty pěli sladké pijácké písně. Ještě před ně ovšem napochodovala pruhovaná dechová kapela Direksjonsmusikken, studenti místní ekonomky, kteří se stali (alespoň pro mne) skutečným vrcholem denní zábavy. Když se kromě rázné dechové hudby za našimi zády ozvaly i výstřely z pušky, pochopil Luis, že teprve teď jsme ve skutečně nebezpečné části průvodu… kdepak mateřská školka a frkačky! V protisměru prošli turisté na lyžích (velmi pohodlné na asfaltové ulici), s batohy a lany, a za nimi i turisté staršího data narození. A všude spousta vlajek, samozřejmě z každého štítu Bryggenu musí viset jedna velká, ale i v průvodu musí být spousta vlajkonošů a i ti ostatní musejí mít nějaký vlastní praporek, aby se neřeklo. A samozřejmě maršující sbory "vojáčků" s bubínky!

U Rybího trhu jsme se odtrhli z průvodu a protáhli davem okolostojících ven. Zapomněli jsme ovšem uvnitř Tomka, kterého už se nám přes davy diváků nepodařilo dostat ven. Luis měl mít na Rybím trhu sraz s Hilde (naší "uklízecí kolegyní" - vlastně možná mladší než my, ale samozřejmou a rovnoprávnou spolupracovnicí z institutu!), ale nenašli jsme ji. Rozhodli jsme se pomalu vyrazit na místo setkání s Eldbjørg do Gimlé, ale Luis se chtěl nejdříve podívat k jezírku a něco si tam koupit ve stánku. Na druhé straně přístavu jsme se protáhli davem diváků a dokonce i prodem průvodu, který se tu motal dále do ulic, a v další ulici narazili na další průvod. Lidé chodili sem a tam a další davy tvořili těsnou zeď okolo. Nakonec jsme se i tady protáhli, ale ani to nebyl konec. Další ulice a další průvody. Marně jsme vymýšleli, jak to obejít či nejlépe projít. Nikdo neměl ponětí, kam až průvody jdou a kudy přesně. Cesta do Gimlé vedla nakonec asi sedmkrát napříč průvodem, který naprosto nepochopitelně zjevně procházel snad každou ulicí ve městě. Ve stánku jsme se koupili vafle a dorazili nakonec šťastně až do Gimlé, jakéhosi tanečního sálu v kdovíkolikátém patře starého domu v centru města. Nikdo nevěděl přesně, kdy vlastně má Eldbjørg dorazit. Zjevně šla do průvodu s nějakou jinou organizací. Čekali jsme skoro hodinu, až jsme neodolali hladu a koupili si nakonec vlastní marcipánové dortíky a národní kašičky "rømmegraut" se skořicí (něco jako lehká krupicová kaše, ale jemnější, řidší a o něco "slanější"). Eldbjørg nakonec dorazila i s manželem. Nechali nám svůj program dne, kde byly rozepsané všechny akce a koncerty, a pochopitelně tuny reklam. Dodatečně jsem ze zvědavosti program studoval, abych zjistil logiku průvodů, které jsme křižovali. Ukázalo se, že se jednalo o dva velmi důmyslně propletené průvody, jeden dětský a jeden normální, které dohromady skutečně křižovaly centrum sem a tam, tak aby oba skončily na náměstíčku u jezírka, kde bylo hlavní pódium s hlavním "programem" dne (samozřejmě tím nejnudnějším). Při bližším studiu mapky jsem také odhalil, že naše cesta centrem byla skutečně jediným možným způsobem, jak tento spletenec průvodů překřížit na co nejvíce místech. Jinak řečeno, horší cestu jsme si ani zvolit nemohli.

Všichni odjeli někam domů a tak jsme s Luisem zůstali sami. Vydali jsme se ještě ke stánkům. Průvody už skončily a lidé se procházeli po městě, pokud tedy nezmizeli také domů nebo do restaurací na slavnostní obědy. V altánku mezi stánky skutečně vyhrávala jakási kapela, ale nebylo je vůbec slyšet, neboť okoly byly za stánky rozestavěné agregáty na výrobu elektřiny, které dělaly nemalý hluk. Inu, byznys je byznys, pokrčil rameny Luis. Kapela přiláká lidi, ti zjistí, že stejně není nic slyšet, tak si ve stánku koupí aspoň něco k jídlu. A stánky mají zákazníky i elektřinu. Dvě mouchy jednou ranou. Koncert v kašněPřesunuli jsme se ke kašně Ole Bulla, kde se zjevně něco dělo. Protáhli jsme se jak se dalo mezi davy přihlížejících. V kašně stála kapela Direksjonsmusikken a napůl hrála a napůl předváděla představení vskutku cirkusové. Diváci v první řadě se chránili deštníky proti stříkající vodě. Aktéři si z vody zjevně nedělali vůbec nic, ačkoliv bylo sotva přes deset stupňů nad nulou a voda rozhodně také nebyla vyhřívaná. Postupně se v ní vyváleli úplně všichni, mnozí několikrát, a to samozřejmě v šatech a částečně i se svými nástroji. Byli jsme svědky toreadorských zápasů s různými zvířátky, včetně šneka (položte bubeníka do kašny, na záda mu dejte buben a u uší nechť drží své paličky jako tykadélka), tuleně a hejna makrel (to už si vážně zaplavali všichni). Ke slovu se opět dostala i poněkud dosti hlučná puška, kterou zjevně kapela používala místo velkého bubnu - jen stíhat dostatečně rychle nabíjet… a když ne, orchestr nějaký ten takt klidně počká. Geniálním číslem byly také sportovní závody, jejichž průběh by následně "přetočen" zpět a zopakován znova a zpomaleně, a to včetně dokonalých detailů grimas a gest všech účastníků i zpomaléného řevu publika, které se radostně zapojilo do hry. Představení trvalo snad více než hodinu a aktéři se pak rychle odebrali do tepla a sucha, což je celkem pochopitelné. Luis naštěstí stihl nejvypečenější momenty jejich vystoupení zachytit na video alespoň v mizerné kvalitě svým digitálním fotoaparátem. Osobně jejich výkon v ledové vodě obdivuji a jsem nucen revidovat svůj názor na studenty ekonomie. Přemýšlel jsem, jak moc asi toto vystoupení trénovali - rozhodně nevypadali, že by jim studená voda dělala nějaké problémy. Na jejich internetových stránkách jsem našel, že před pár lety v této kašně pořádali "tiskovou konferenci". Zjevně velmi oblíbené místo!

Rozloučil jsem se s Luisem, ale domů se mi ještě nechtělo. Na náměstí jsem potkal Sirény a Rytíře. Jejich čistě pěvecké vystoupení bylo také neméně dramatické a plné gest, takže jsme se jich držel, dokud se přesunovali po náměstí a zpívali. Ať už sprosté písničky nebo státní hymnu. Rytíři se chlubili svým programem "svádění žen mužnými hlasy a vychutnáváním piva v družném přátelství" a své touhy jasně projevovali i svými písněmi.

Zajel jsem na kolej, něco pozřel, a vrátil se do města. Na programu byly ještě menší koncert ve starém kostele, zběsilé gospely v červeném kostele (dostatečně "pop", aby nalákaly davy puberťáků a jiných pochybných existencí - takhle plný kostel jsem snad ještě neviděl), průvod s pochodněmi od pevnosti k jezírku a konečně velký ohňostroj na závěr. Chytře jsem se vrhnul do prvního kolemjedoucího autobusu směrem ke kolejím, takže jsem se nejen vešel, ale dokonce si i sednul.

Všechny Luisovy a Ameliiny fotografie, jakož i videonahrávky, jsou vystaveny v galerii.

Další radovánky v oteplujícím se Bergenu

Piknik na NordnesuSe sluníčkem a teplem a nastal i čas pikniků a grilování. První jsme uspořádali jednoho sobotního odpoledne v parčíku na konci poloostrova Nordnes. Lidí tam už bylo víc než dost a grilů také. Vlastně už Norové mají v parcích speciální popelnice na grily na jedno použití. Překvapilo mě, že takový gril se v potravinách dá koupit za pouhých deset korun, cena za níž si tu člověk pomalu ani neutře nos. A pak už stačí sirky a něco na grilování. "Maso ne", prohlásil Luis při pohledu do chladícího pultu, "to už je moc i na studenty 6. programu EU." (Luis je tu v novějším stipendijním programu, který se vyznačuje asi dvojnásobnou výši vypláceného stipendia.) Nakoupili jsme laciné grilovací párky a nějaké karbanátky. Podle informací na obalu ostatně stejně obsahují několikanásobek masa oproti "kvalitnějším" českým párkům, přitom cena je srovnatelná. Saláty byly připraveny už z domova. Odpoledne v parku uteklo rychle, kolem pluly čluny, loďky a lodě boháčů, a semtam i velké dopravní lodě, slunce svítilo a hřálo, moře šplouchalo… Dověděl jsem se, že Hurtigruta je během své přestávky na terminálu přístupná zdarma k prohlídce, ale nevypravil jsem se tam. Luis zakrátko zmizel, prý hrát nějaké karty s Hilde a dalším kolegou z institutu. Pomalu jsme ukončili naše sezení. Do parku právě dorazil průvod jakýchsi hippiesáckých individuí, patrně i homosexuálů. Zřejmě měli ve městě nějakou demontsraci. Ve spolupráci s další zde odpočívající skupinou jihoamericky vyhlížejících tvorů došlo na drobné improvizované koncertování s kytarou, bubínky a píšťalou. Ale nevypadalo to až tak perspektivně, abych byl donucen zůstat.

Další dva pikniky se konaly v Nygaardsparku za univerzitou, známem to feťáckém doupěti a jediném "nedoporučovaném místě" v Bergenu. Ale ještě pořád tu není tak zle. Podivná individua se shlukují v horní části a cizím nevěnují pozornost, dole je vše v pořádku, tedy alespoň za dne bílého. Nygaardspark - skupinové fotoNa letní zakončení školního roku nás také pozval šéf institutu Gjert. Bydlí v luxusní čtvrti Natlandsfjellet v zadní části hřebene Ulrikenu, s nádherným výhledem nad celým městem až k přístavu a zálivu (ano, tomu co já vidím zblízka a menší výšky z laciné studentské koleje). Dostali jsme tuny jahod a jakýchsi malých pečených bochánků. Při té příležitosti mi bylo odhaleno, že náš šéf není právě moc na holky a žije tu se svým přítelem - zjevně žádný důvod něco takového v této zemi tajit, ani pro ctěného profesora a vedoucího vědeckého institutu, naštěstí.

Další kulturní událostí se stal festival Nattjazz. Pochopitelně opět v prostorách USF - Spojených sardinkáren. První výpravu zorganizovat Gisle osobně a sehnal nám i pár volných lístků, o zbytek nákladů jsme se rozdělili. Se studentskou slevou 100 NOK stála vstupenka "jen" 245 NOK (kromě prvního dne, ale na tom jsme nebyli) a platila na celý večer do všech sálů. Ve velké Udírně začínal koncert slavného E.S.T. (Esbjörn Svensson Trio). Moc příjemná jemná hudba, která se naživo poslouchá rozhodně líp než z CD (přesto jsem ovšem na místě nějaké koupil). Udírna je ovšem prazvláštní "sál". Nebo spíš kompex místností. Téměř prostřed stojí velký tlustý komín, přes který z mnoha míst není vidět, pročež na něj nainstalovali veliké projekční displeje. Sál ovšem nebyl až tak plný, aby si člověk nenašel místo třeba i hned u pódia, když chtěl. V Sardince mezitím začal improvizovat Andrew Hill se svým černošským sborem. Ač tu seděla většina mých kolegů, shledal jsem, že je to na mně přeci jen příliš jazzu a málo muziky. Šel jsem ještě zkontrolovat o dvě patra výše Scénu, kde hrála Sidsel Endresen. Několik minut jsem trpělivě poslouchal její zvuky připomínající ručně škubaný gramofon, doprovázené stylovým škrábáním mikrofonu po činelu. Pak jsem uznal, že umění je sice hezká věc, ale teď bude lepší využít příležitosti a dát přednost hudbě, a vrátil se na E.S.T. Později v noci v Udírně nastoupil bergenský dechový Big Band a s ním trumpetista Gustavo Bergalli a jako host argentinský harmonikář Dino Saluzzi se svým čtvercovým nástrojem, který jsem snad předtím ještě neviděl. Hráli příjemně v různých rytmech, samozřejmě hlavně jihoamerických. Mezitím se ovšem nahoře na Scéně odehrávalo další "umělecké" představení tří šílenců pod názvem "Johnny la Maramma" - asi už jsem byl opravdu unavený, protože jsem jejich zcela zběsilou absurdní produkci (nejen čistě hudební) vydržel poslouchat přes půl hodiny a docela se i bavil (za což jsem druhý den od Luise sklidil obdiv). Cesta zpátky na kolej byla dlouhá, neboť se mi nechtělo utrácet za noční autobus (stačí to pivo v USF) a bylo hezky. Nebylo mi zcela jasné, proč tomu festivalu říkají Nattjazz, když už se tu vlastně žádná noc nekoná. Když jsem před druhou hodinou odcházel z USF, nebyla nijak valná tma, a když jsem kolem třetí dorazil na kolej, vlastně už pomalu svítalo. Našel jsem novou cestu ke koleji a tak nějak viděl kolej… doslova v jiném světle.

Na Nattjazz jsem se vypravil ještě jednou o týden později. Hlavním lákadlem byl Kimmo Pohjonen, jehož šílené DVD jsem právě objevil v knihovně. Měl s sebou ještě tři kolegy, a sotva jsem (se zpožděním) dorazil do Udírny, poznal jsem, že ten člověk je opravdu šílenec. Proti hudbě, která otřásala Udírnou, je heavy-metal ukolébavka pro děti. Kimmo Pohjonen křepčil napůl v sedě a napůl ve stoje, oblečen ve svém zjevně oblíbeném skoro-tílku a jakési široké černé sukni, se svou harmonikou po jevišti a mačkal klávesy chvílemi i celou pěstí či předloktím. Ovšem došlo i na mírnější a tišší pasáže. O kus dále seděl další podivný zjev ve stejné černé sukni a s vlasy staženými do drdolu na vrchu hlavy a hrál na… vlastně hrál na notebook od Applu, ale před sebou měl nějaký moderní ovládací panel v podobě gramofonu, jehož deska zjevně reagovala jako elektrický bubínek na tlapkání prsty. Skupinu doplňoval kytarista, jehož nástroj jsem musel chvíli zkoumat, abych došel k závěru, že se patrně jedná o slepenec elektrické kytary s baskytarou - horní čtyři struny vypadaly velmi basově, spodní pak už normálně kytarově. Ovšem i krk toho nástroje měl celkem široký hmatník. Jedinou černou ovcí skupiny byl bubeník, který vypadal až nepřirozeně normálně - totiž asi jako ctěný doc. Tvrdík z germanistiky. Do menších sálů Scény a Kina jsem tentokrát neměl šanci ani nahlédnout - slavnějším severským hudebníkům jako Karl Seglem či Tone Lise Moberg se podařilo naplnit sály a ještě vytvořit fronty před dveřmi. V Sardince hrály mezitím Okurky (Cucumber) a jiní nijak zvláště výrazní tvorové - i když spousta bezprizorních diváků sál celkem rychle zaplnila po skončení koncertu v Udírně, stejně rychle (až trapně) se najednou místnost zase vyprázdnila, když se v Udírně chystal koncert Ojos de Brujo. Přemýšlel jsem, poněkud unaven, zda neběžet na poslední normální autobus, ale několik prvních taktů v Udírně krátce po půlnoci mě přesvědčilo, že by to mohla být chyba. A byla by. Dodatečně jsem se podíval do programu, cože jsou vlastně zač a co to hráli. Prý španělsky inspirovanou směs buleriafunk, reggae, tanga, bhangry a hiphopu. Navzdory té spoustě neznámých sprostých slov musím uznat, že to byla hudba dost originální, zajímavá a pestrá, přímo nutící do tance, i když neustále měníci rytmus, rozhodně ale tedy žádné monotónní ducducání. Navíc doplněná místy i uhrančivým tancem flamenca jedné ze zpěvaček na dřevěné desce a ještě projekcí jakéhosi klipového videa na plátno na pozadí během celého koncertu, ke konci dokonce, jak jsem si všiml, snad přímo improvizovaně umělecky míchaného z aktuálních záběrů z pódia nainstalovanými kamerami. Podle komentářů k některým písním se také zdá, že skupina je politicky značně levicově orientovaná, snad až anarchisticky - jejich písně se patrně často obracely k chudým a utlačovaným. Udírna byla překvapivě napráskaná, takže jsem byl celkem rád i za projekci na plátnech za komínem. Ostatně, právě v tomto koutě se kupodivu odehrávalo největší taneční a skákací veselí, i když v poměru k rázu hudby stále ještě překvapivě skromné. V norském programu se též velmi trefně píše, že skupina umí poslat zpocené a extatické publikum "skrz střechu", což je poměrně srozumitelný a výstižný obrat. A to byli jen celkem chladnokrevní Norové - nechci si představovat, co by tahle banda nadělala v Čechách… Ač jsem se tam mezi cizími necítil právě na velké skákání, musím přiznat, že ke konci už se mnou jejich rytmy také pěkně škubaly a neodolal ani sousední starší pár, který se pustil aspoň do lehkého tance. Nicméně, na kolej jsem přesto ještě dorazil, někdy téměř v půl čtvrté ráno.

Mezitím v Bergenu probíhal i patrně největší kulturní festival vážné hudby a divadla. Nakonec jsem se ho nijak nezůčastnil, snad s výjimkou vedlejšího programu ve studentském doupěti "Det akademiske kvarter", kam jsem se přišel podívat na koncert finské harmonikářky jménem Maria Kalaniemi. Měla jako doprovod ještě další dva výborné finské muzikanty a výsledek stál opravdu za to. Hráli samozřejmě finský folk, velmi živý a příjemný.

Menší a méně oficiální událostí byl "mezinárodní festival dokumentárních filmů", což byla v podstatě komorní akce, kterou si na fakultě zorganizovali antropologové sami sobě. Promítalo se z DVD buď v přednáškovém sále fakulty sociálních věd, nebo v podkroví studentského doupěte. Některé filmy byly zajímavé spíše pro antropology, některé byly dostatečně výmluvné i pro normální smrtelníky - vlastně se nejednalo o klasické komentované dokumentární filmy, ale spíše skutečné, čistě autentické a do jisté míry spontánní dokumenty z různých zajímavých míst. Bohužel jsme poslední den prošvihli kvůli víkendovému výletu…

Zrádný notebook

Jednoho pěkného sobotního dne mi začal zlobit disk v notebooku. Po zkušenostech odjinud jsem okamžitě začal zálohovat všechna data na externí disk, kde se mi právě uvolnilo místo díky včas využité zásilce DVD-R médií. Dobře jsem udělal, neboť situace se zhoršovala a v pondělí večer už se disk nerozběhl prostě vůbec. Po nedlouhém přebírání možností ohledně globální záruky jsem nakonec došel k závěru, že jediná rozumná možnost je koupit si zde někde nový disk, pokud chci svůj notebook v dohledné době vidět ještě funkční. Druhý den ráno jsem na internetu koupil nový disk, který nakonec, po "dlouhém" putování z východního Norska, v pátek večer konečně dorazil. Teď sleduju teplotu, na kterou ho zbytek počítače ohřívá, a pohybuje se běžně mezi 50-60 stupni celsia, přičemž max. provozní teplota je 55 a pro dlouhou životnost se nedoporučuje jít nad 40 stupňů. Ač starý disk byl pomalejší a patrně se samovolně ohříval o něco málo méně, nemyslím si, že na tom byl zrovna o moc lépe celkově. Takže možná bude třeba měnit disk každý rok či půlrok? Poučení pro příště: nekupuj notebook s výkonným nemobilním procesorem, který se přiliš zahřívá. A hlavně: zálohuj, průběžně, pořád, aspoň to nejdůležitější.

Norové a alkohol

O konzumaci alkoholu na severu se šíří všemožně kontroverzní zprávy. Ve skutečnosti Norové nepijí ani tak víc než jiné národy, zato ale pijí nárazově a intenzivně. Cílem každého společensky aktivního tvora je v pátek večer a v sobotu večer ztřískání se do němoty. Za tím účelem je třeba se rozehřát libovolným alkoholem - nerozhoduje kvalita, ale pouze obsah alkoholu - a pak v patřičně zuboženém stavu vyrazit "do společnosti", tedy do města, kde je třeba dílo zkázy dokonat. Není proto divu, že rodiče nejvíce postižené věkové skupiny založili ve městě základnu a spolek zvaný "Natteravner" (Noční vrány) a v inkriminovanou dobu se snaží své potomstvo a jejich vrstevníky chránit před sebou samými, když už nejsou schopni se o sebe v nočních ulicích postarat sami. Páteční a sobotní noci jsou ve městě velmi živé a divoké.

Není také divu, že konzumace alkoholu se jinak v Norsku řídí velmi přísnými pravidly. Když jsme v zimě vyráželi na první party, zaběhli jsme do samoobsluhy zakoupit pár plechovek piva. Po chvíli vybírání nás popohnal mladík, který přišel regál přikrýt látkovou pokrývkou: v osm hodin končí prodej alkoholu, totiž piva, v samoobsluze. Rychle jsme se chopili balíčku plechovek a došli k pokladně. Tam nám bylo oznámeno, že je 20:01 a tudíž nám pivo nemůže být prodáno. Po chvíli zoufalého váhání přistoupila druhá pokladní a poradila té naší, "že už jsme stáli ve frontě". Nicméně, v jiných obchodech mají jasně napsáno, že pivo musí být zaplaceno před 20:00.

Pivo je jediná věc, která se dá koupit v běžných samoobsluhách. Ceny se pohybují mezi 20-30 NOK za půllitrovou plechovku. K mání je jak místní Hansa, tak tradiční dánské značky a místy i něco z Čech. Jakási "lehká piva" se dají pořídit občas už od několika NOK, ale je otázka, nakolik se jedná skutečně ještě o pivo. Normální ceny v restauracích se pohybují kolem 50 NOK, výjimečně už od cca. 30 NOK za půllitr. Pivo je ostatně relativně asi vůbec nejdražší druh alkoholu. Vína, která už se musí kupovat ve speciálních státních obchodech Vinmonopolet, se dají koupit asi od 50 NOK, nicméně už za cenu kolem 100 NOK lze prý pořídit celkem kvalitní značky. Ceny tvrdšího alkoholu se pak pohybují v řádu stovek NOK. V restauracích je víno zhruba stejně drahé jako pivo, a tvrdší alkohol pak o něco dražší (50-100 NOK).

Přísná pravidla platí také pro konzumaci alkoholu, i když ve skutečnosti se toleruje leccos. Oficiálně je zakázano se na veřejnosti dokonce i pohybovat s nezakrytou lahví s alkoholem, natožpak alkohol konzumovat mimo prostory soukromné nebo tomu zvláště vyhražené. Je přesně definováno, kde končí zahrádka restaurace a začíná "veřejný prostor". Se silnějším alkoholem se prý člověk nesmí v restauraci ani postavit k přípitku, pokud zástěny nebrání tomu, aby byl spatřen hosty u sousedního stolu. Ve skutečnosti ovšem člověk najde často stát lahev mezi společností piknikující v parku - a kdo nevypadá vyloženě problematicky, toho i policie ignoruje - nebo dokonce vidí mládež popíjet v autobuse cestou na večerní pařbu - to už je ovšem poněkud diskutabilnější jev.

Výlet na vikinský festival a Preikestolen

V sobotu 10.6. v 8:00 sraz u kolejí Fantoft, odjezd autem Amelie a Franka směr Haugesund na Vikinský festival na ostrově Karmøy. Samozřejmě jsem tradičně ponocoval, a ráno mě vzbudil budík. "Hmmm, to už je 7:45?… COŽE? 7:45?!? Kterej pitomec nastavoval ten budík?!?" Stáhnul jsem povlečení z postele, zabalil, doházel zbytek věcí do batohu a během pěti minut vystřelil z koleje. To bylo snad nejrychlejší vstávání v mém životě. Autobus naštěstí zrovna nějaký jel a byl pochopitelně celkem prázdný, v sobotu ráno. Skoro nikde nestavěl, ale nijak nespěchal. Na autobusovém nádraží si samozřejmě postál, aby nebyl moc před jízdním řádem. Kolem půl deváté jsem konečně vystoupil u Fantoftu, kde už čekali ostatní. Jak jsem se dověděl později, Luis dorazil naopak asi půl hodiny ještě před srazem, takže tam na mě museli čekat skoro hodinku. Trajekt v 9 hodin bychom bývali ještě stihli, kdyby nebyly trable s placením na pumpě. Ujel nám těsně před nosem. Nicméně, všichni byli zcela v pohodě a já jsem byl asi jediný, kdo doufal, že ho stihneme. Další jel v 10 a čekání nebylo tak zlé. Než jsme se nadáli, byli jsme na palubě a vyrazili mezi ostrovy na téměř hodinovou plavbu. V dáli se vynořily svahy strmého pobřeží pevniny s ledovcem Folgefonna. Voda byla světle modro-zelená a nebe bez mráčku, pohled téměř jako ve Středomoří. Další trajekty už se nekonaly, neboť menší průlivy už Norové přemostili nebo podtunelovali, (za což se pochopitelně vybírá nějaké to mýtné, ale pořád značně nižší než je cena trajektu). Kolem poledne jsme projeli po okraji Haugesundu a po pozoruhodném mostě přejeli na Karmøy. Nejdříve jsme zamířili do hostelu v tamní lidové škole, kde nám Amelie objednala přespání. Nakoupili jsme nějaké jídlo a vrátili se zpět na začátek ostrova, kde se konal festival. Auto jsme nechali na vyhrazeném parkovišti a speciální autobus nás dovezl o nějaký kilometr dále k pěknému kamennému kostelíku, kde se mimochodem právě odehrávala nějaká svatba. Prošli jsme po stezce mezi kostelíkem a částečně podzemním místním muzeem k pobřeží a několika stech metrech přešli po můstku na malý ostrůvek Bukkøy, kde se ve lesíku skrývá jakási rekonstrukce vikinské osady. Zaplatili jsme vstupné (40 NOK) a začali prozkoumávat malé tržiště v osadě.

Vikinský trhHladový Luis ihned objevil ochutnávku na místě grilovaného masa a na rozdíl ode mě neměl problémy si vyžebrat pořádný kus žvance. Vedle byl stánek německých hudebníků se spoustou historických hudebních nástrojů všeho druhu. Samozřejmě majitelé i trochu vyhrávali, aby zabili čas a pobavili návštěvníky. Za plotem osady pobíhali bojovníci, zjevně právě skončilo nějaké představení. Prohlédli jsme si velkou vikinskou halu, kde byla bez pořádného ohně tma jako v pytli. Nad dveřmi jsem tu později objevil dlouhou lýkovou trubku, kterou jsem ovšem "nenápadně" vyzkoušel, když se nikdo nedíval. Za halou jsme dostali k ochutnání placky se sirupem, sušené kousky jakési "trávy" s cukrem a šťovíkovou polévku. Posadili jsme se na vrch svahu, tvořícího malý amfiteátr a čekali na představení. To se ovšem nějakou dobu stále nekonalo, a tak jsme občas ještě po jednom prošmejdili zbytek tržiště, zkontrovali kováře a jiné řemeslníky, a pochopitelně se motali sem a tam kolem stánku, kde rozdávali čerstvou pečínku. Nakonec došlo i na představení: dánská skupina nám předvedla dramatický souboj křesťanů a pohanů. Dánská byla i další skupina mladých hudebníků - tak jsem slyšel Dva havrany v dánštině a předvedli i něco tance. Rozvalili jsme se na sluníčku v trávě a užívali dne, a drobných pochutin, co jsme vzali s sebou. Nakonec jsem neodolal a na popud Amelie si také koupil roh na pití (asi za 75 NOK) u švédského stánku, kde měli mimo jiné také slušný výběr hrubých látek na historické oděvy (ovšem z ruské výroby, jak prozradily cedulky) a různé dekorativní vyšívané pásky ve skandinávském stylu, nějaké přívěsky a jiné drobnosti - vzal jsem si raději navštívenku.

BitkaOdpoledne ubíhalo příjemně. Dole ve velké loděnici byl stánek s kůžemi všemožných zvířat, pán s oblibou předváděl rosomáka, vlka i "živou" lištičku s kůži nataženou na ruce. Naproti slečna předváděla výrobu historických lan z lýka. V maličké zátočince před loděnicí kdosi rejdil s historickým dlouhým člunem a v dáli se tyčila děsivá hliníkárna. Kolem loděnice se vozily děti na poníku za 10 NOK. A ti, co se nevozili, trénovali u lesa střílení z luku. Amelie s Frankem si ovšem také koupili luk (za 900 NOK), pěkně zdobený kůží, a protože měla Amelie i jakési historické šaty, dostala k němu dva šípy (po 65 NOK) zdarma. A tak jsme také trénovali, s nepříliš slavnými výsledky, na jiném kraji lesa. V podvečer, když jsme konečně odcházeli, se konalo další představení: rituální souboj "Hólmgang" v uzavřeném ringu.

Když jsme se vrátili k ubytovně, ukázalo se, že na vedlejším stadiónu se koná jakýsi pochybný drsný koncert. Vše bylo obehnáno páskami, abychom tam snad nevlezli načerno, a na protější straně se krčilo malé odvrácené pódium a před ním nevelký dav posluchačů. "Hudba" nakonec utichla a tak jsme si mohli užít večerního grilovacího pikniku v klidu. Ovšem nebýt Luise, který nenechal nikoho na pokoji, pročež bylo o zábavu postaráno. Z dohořívajícího grilu jsme se pokoušeli udělat ohníček pomocí prkýnek z vedlejšího kontejneru, která jsem pečlivě naporcoval pilkou ve svém zavíracím noži. Ale raději jsme náš výtvor zase rychle uhasili a po krátké kontrole televizního vysílání s dokončením konzumace alkoholických nápojů se uložili ke spánku.

Od Luise jsme se dověděl, že odpoledne vymysleli nový program na neděli: výlet na Preikestolen. I zaradoval jsem se a raději nevyslovoval nahlas komentáře k poněkud netriviální cestě k tomuto místu, ležícímu ještě o dalších více než 100km dále na jih. Preikestolen je patrně poslední velká turistická atrakce Norska, kterou jsem zatím neviděl. Vyrazili jsme kolem deváté ráno a po mostech mezi mlhou tajemně zahalenými ostrůvky dorazili k dalšímu trajektu směrem na Stavanger. V mlze nebylo vidět na více než dvacet metrů, takže plavba byla velmi tajuplná. Další průlivy byly opět podtunelovány (90 NOK), takže po nedlouhé době jsme dorazili do Stavangeru. Mé nenápadné ponoukání k návštěvě památníku v Hafrsfjordu bylo zamítnuto - prý to není nic moc a špatně se to hledá. Projeli jsme podivuhodnou pahorkatou krajinou severní části Jæren a dorazili na kraj Lysefjordu, kde bylo třeba použít další krátký trajekt. Zatím jsme pozorovali ústí fjordu a dramatické svahy po jeho stranách, mezi nimiž se skrýval i Preikestolen. Trajekt pendloval tam a zpět a zanedlouho jsme se dostali na druhou stranu a po několika kilometrech dorazili na parkoviště u turistické chaty, za které se pochopitelně vybíralo nehorázných 60 NOK. Z počtu aut jsem pochopil, že tu v tomto opravdu horkém letním dni nebudeme sami ani náhodou. Cedule u parkoviště nám ukázala profil cesty na 604m vysokou skalní stolici nad Lysefjordem. Zde jsme ve výšce asi 270m. PreikestolenDélka cesty je necelé 4km vzdušnou čarou. Vyrazili jsme do kopce a míjeli davy turistů v obou směrech. Luis si cestou bohatě popovídal svou rodnou španělštinou, Amelie s Frankem měli s němčinou také šanci, ale nemluvili, já leda snad polštinou, ale také jsem byl rád že lezu. Po prvním výlezu jsme přešli malé bažinniště, pochopitelně po kvalitní dřevěné lávce, a začali šplhat suťovitou rozsedlinou nad úroveň lesa. Nahoře se nám konečně začal otvírat výhled na horské pláně nad Lysefjordem. Kolem příjemných jezírek, kde se lidé z pochopitelných důvodů v tomto počasí nadšeně koupali, jsme pomalu dostoupali po skalnaté pláni ke skalní římse nad Lysefjordem a po ní přešli na slavný Preikestolen. Slunce svítilo až hrůza, nebe bylo bez mraků a výhled přesně jako z turistických prospektů. Místo působilo vskutku úchvatně, rozhodně ne méně úchvatně než na plakátech cestovních kanceláří. 600m metrů pod námi brázdily fjordem loďky, z nichž byly vidět v podstatě jen dlouhé trojúhelníkové stopy bílé zvířené vody. Na skále vysedávaly samozřejmě davy lidí. Jedni se fotili na rohu s výhledem na dlouhý rovný Lysefjord táhnoucí se do dáli do hor, pokud možno se svou milou na ramenou nebo aspoň ve stoji na rukou, jiní opatrně leželi přímo u hrany a opatrně shlíželi do hlubin pod sebou. Zbytek vesele svačil všude po čtvercové ploše prostorné skály. Protože vím o celkem velké trhlině u kořene této skalní plošiny a slyšel jsem zvěsti o tom, že možná Preikestolen zavřou nebo omezí přístup turistům, aby se předčasně nezřítila, necítil jsem se tu zcela nejlépe, ač fakt, že se tak zatím nestalo, svědčí o tom, že to nebude rozhodně nic tak žhavého. Kolegové se spíš podivovali, že tu není vůbec žádné zábradlí, nic. Díky bohu! Ještě to tak. Vysvětlil jsem Luisovi, že spadnout tam snad může jen blbec (protože každý normální člověk se při tom pohledu reflexivně drží ve velmi uctivé vzdálenosti od okraje, anebo je aspoň velmi opatrný) a každý mrtvý blbec je přece dobrý blbec. Pravda, každý se s oblibou fotí alespoň v sedě někde na okraji (ostatně i Luis), ale takových míst tady všude je, a na zabití stačí mnohem menší výška. Vyrazil jsem zpět horní cestou, vedoucí přes hřeben a nikoliv kolem něj. Amelie s Frankem vyrazili normální cestou. Proběhl jsem se po hřebeni, abych našel další oblíbené úhly, z nichž se Preikestolen tradičně fotí zboku s celým Lysefjordem v pozadí. Všiml jsem si, že Luis stále pobíhá dole a patrně našel to "správnější" místo. Nakonec také vyrazil po obvykle cestě, a tak jsem přeběhl hřeben a potkal ho právě na rozcestí. Užíval jsem si kamzičího seskakování po balvanech ve strži a modlil se, abych se tu nerozplácl, zvláště když jsem tak tryskově poskakoval kolem starších turistů, opatrně přelézajících jeden balvan za druhým. "No, hele na ty mladý, hop-hop a jsou dole!", poznamenala německy jakási paní, když jsem proskákal kolem, zatímco se snažila opatrně spustit mezi dvěma kameny. Raději jsem pečlivě vyměřoval přeskoky po hranách, protože mě to sice ohromě bavilo, ale byl jsem si vědom, že s trochou zákona schválnosti stačí centimetr vedle (jako v dětsví v jedné nejmenované ozdravovně, ze které mám dodnes dekorativní jizvu) nebo trochu uklouznout, a budou mě tu vyškrabovat se zlámanýma hnátama ze škvír.

Preikestolen a LysefjordDole na parkovišti čekala Amelie s Luisem, stihli se zatím převléknout a doplnit tekutiny. Luisovi jsem poněkud utekl, ale zakrátko také dorazil. Kdesi ve stínu jsem se pokusil aspoň uschnout, než jsme vyrazili. V tomhle počasí se člověk zpotí i cestou dolů. Nakonec jsme se shodli, že bude nejjistější vrátit se zpět stejnou cestou, tedy po hlavní silnici, kde jezdí pravidlně a jistě trajekty a která je na kilometry patrně i nejrychlejší. A tak jsme za tuto neděli absolvovali celkem pět trajektů a třikrát placený tunel. Na lodi jsem zjistil, že zde, na hlavním pobřežním tahu, Norové chystají nové plynové rychlotrajekty, a kvůli nim se i modernizují přístaviště, jak jsme si všimli hned na začátku cesty. Cesta mezi ostrůvky bez mlhy byla místy celkem překvapivá. Například jsme zjistili, že jsme ráno v mlze projeli kolem celkem děsivé velké ropné rafinerie. V pozdně večerní hodinu, chvíli po západu slunce, který jsme mohli z větší části pozorovat z posledního dlouhého trajektu (tedy ještě před půlnocí), jsme dorazili konečně do Bergenu. Vyšlo to akorát. A v následujících dnech jsem od kolegů dostal i fotografie a nějaké videonahrávky z celé cesty. Vše je k vidění ve fotogalerii.

Sága Gaia pokračuje

Už minule jsem barvitě líčil zvláštnosti místních žlutých městských autobusů. Zajisté jsem zmiňoval, že autobusy jezdí v dlouhých intervalech, každý jinam, ale pokud možno všechny najednou, takže člověk i na nejfrekventovanější trase může čekat celkem dlouho. Navíc, když už autobusy přijedou, zastaví jenom ten první (a to jenom když na něj někdo zamává, nebo vevnitř někdo dá znamení, neboť na znamení jsou všechny zastávky!) a ostatní vesele jedou dál. To znamená, že zastaví pokud možno ten autobus, který nepotřebujete, a ten, na který čekáte, odjede. Také se mi stalo, že na zastávce stál rozbitý autobus a nejbližší spoj prostě prachsprostě projel. Když už autobus zastaví, utvoří se vepředu fronta na lístky. Existují tu sice permanentky, ale používá je tak sotva polovina lidí. A tak není divu, že autobus na každé zastávce čeká několik minut, než řidič obslouží všechny cestující - zvláště v centru. Díky tomu vlastně ani nemá smysl dělat zastávkové jízdní řády, protože nikdo neví, jak dlouho se který spoj kde zdrží. Mezitím, co sedíte v autobuse a čekáte, samozřejmě projedou kolem všechny ostatní, výhodnější spoje. Ale znalec nezoufá: to že ho jiný autobus předjede, znamená, že bude muset nabírat lidi na příští zastávce, a tam pak zase nebudeme muset stavět my! Také se může stát (zvláště na centrálních zastávkách ve městě), že autobus, který dorazil brzy, si tu prostě dá pět minut přestávku, aby se srovnal s jízdním řádem. Nedávno nám to pan řidič dokonce oznámil. Po dvou minutách přijel jiný spoj, pročež jsem vylezl ven a přestoupil do něj. Samozřejmě za další dvě minuty první autobus odjel a my jsme čekali dál…

Společnost Gaia tedy má vlastně dost důvodů nemít zájem na zastávkových jízdních řádech, když městská doprava funguje spíše jako venkovská. Navíc neexitusjí ani nijak přesné mapky, kudy spoje přesně jezdí a kde staví. A neexistuje ani jasný popis, kde končí hranice tarifních zón, které se střídají velmi rychle. Není proto divu, že společnost má problémy s "černými pasažéry". Reklamní kampaň na "odvykání jízdy na černo" (="snike", česky pův. plížit se, vloudit se) už jsem také zmiňoval. Společnost ji má i na svých stránkách a nabádá každého, aby se řádně informoval (kde? u řidiče!) a koupil si správnou jízdenku na správný počet zón (kde? u řidiče!) a nestal se tak neúmyslně černým pasažérem. Jiný zdroj informací než řidič prostě neexistuje. Navíc jsem ve městě spatřil "snikebuss", pomalovaný reklamami proti jízdě na černo - na internetu jsem zjistil, že v těchto autobusech prý nejezdí revizoři - ideální autobus pro notorické černé pasažéry, pokud uniknou pozornosti řidiče, ovšem. Jednou jsem snikebussem dokonce i jel. A revizory jsem ovšem už také potkal, dokonce dvakrát za sebou v jednom týdnu zhruba na stejném místě stejné trasy. Ale jinak už ne.

Je pravda, že i já se děsím, kdy zapomenu dát znamení k zastavení, a autobus mě sveze až na další zastávku za kolejí. Ta je totiž asi o kilometr dál, za dálničním tunelem, v sousední zátoce, a leží už v další tarifní zóně. Takže zpátky bych si musel buď koupit lístek, nebo to celé obejít nebo přelézt skalní hřeben (několik kilometrů dlouhá cesta, přes hřeben možná o něco kratší). Nicméně, lze skutečně jezdit i zadarmo - potkal jsem dva české stopaře, kteří klidně nastoupili zadními dveřmi a žádnou kartu si "nelízli". Nikdo se o ně nestaral, ani řidič. Nicméně, pokuta 750 NOK zní dostatečně děsivě.

Není asi divu, že se řeší prodej Gaiy mezinárodní společnosti Arriva, pochopitelně s nemalými pranicemi a spory v městské radě. Ovšem není to jen Gaia, co je v Norsku kontroverzní. Nadávky se tu ozývají i na Telenor, SAS a jiné věhlasné skandinávské společnosti. Vzpomínám, jak mi v Oslo líčila švédská kamarádka z Islandu, jak byla překvapena rozdílem mezi Švédskem a Norskem - tady je prostě "bordel" (i když ne patrný na první pohled), nikdo nic neví, žádný systém a žádná pravidla se tak moc nedodržují… A to jsem si všiml, že v Oslo stojí jízdenka méně (jen 20 NOK) a platí na celé město jako takové - žádné další zóny, vyjma skutečně vzdálenějších předměstí.

Město snů

V nákupní Galerii se objevila výstava "Město snů". K vidění jsou tu veškeré plány na rozvoj Bergenu do roku 2020. Hlavním trhákem výstavy je obří model centra města s přistavěným novým poloostrovem v zadní části města, kde je dnes terminál pro kontejnerovou lodní přepravu. Na modelu se ovšem zjevně autoři pěkně výřádili. Jezdí po něm dokonce autobus, který bliká na křizovatkách, zastavuje na zastávkách, a pak se jede otočit do velkého podzemního autobusového nádraží (nevím, jestli něco takového hodlají stavět, nebo jestli to je jen už nějaké existující parkoviště). Také zde jezdí turistický vláček a jedna dodávka dokola po třech ulicích. Tam, kde je kino, má budova otevřenou střechu a uvnitř je místo plátna malý LCD displej, na kterém beží film Madagaskar, a vedle jsou sluchátka, takže děti se mohou skutečně koukat na film v miniaturním kině. Nejvíc mě asi překvapily opilé postavičky potácející se z podzemního baru ve skále kdesi na Nordnesu, který jsem náhodou objevil v zimě - vchod jako do podzemního krytu, uvnitř jakási rozestavěná jeskyně… zmizelo mi tam před očima několik mladíků, a tak jsem šel opatrně nahlédnout, neboť vrata zůstala otevřená. Nicméně jsem si netroufl nijak daleko. Nad vchodem byla cedule, že je to cosi jako "bar techniků", tak možná tamní studenti dělali i onen model, když se tak vyřádili na tak nenápadném a skrytém místě.

V plánu je také moderní tramvajová linka z centra na jižní předměstí. Mají už vše vymyšlené, včetně firemního loga, fontu či uniform. Dalším zajímavým exponátem je míč, který levituje vztlakem v proudu vzduchu, takže konečně vím, proč letadla lítají. Zajímavá je i projekce o těžbě ropy v moři. Měl jsem pocit, že se koukám na nějaký sci-fi film. Lidé už zjevně skutečně dokážou velmi pozoruhodné věci - "městečka" těžebních buněk na dně moře, z nichž se provrtávají chapadla někam 3km pod zem jako hadi, kteří žerou hlínu, umějí se dělit do vedlejších chapadel atd. Možná to byla jen zjednodušená animace a možná částečně o technologiích, které ještě nejsou tak uplně hotové, ale fantasticky to vypadalo každopádně.

Chystá se také přístavba nových části k Sardinkárně namísto staré loděnice, aby tam mohl vzniknout skutečně moderní kulturní dům. A průchozí promenáda po celém nábřeží. Prostě Bergen - to musí být město snů.

Lodě

S přicházejícím létem také ve městě přibývá lodí. Nejen soukromých jachet, člunů a plachetnic, ale také velkých cruisů. Jednoho sobotního rána jsem se předčasně probudil, vyhlédl z okna a zůstal zírat s otevřenými ústy. K městu připlouvalo… město. Ihned jsem zapnul počítač a na internetovém radaru zjistil, že se jedná o Queen Mary 2, ještě nedávno největší loď na světě. Radar sice zrovna nevykresloval přesnou polohu lodí, ale podle jména bylo vše jasné. Rychlé hledání na internetu potvrdilo. Loď dlouhá skoro 350m je asi stále nejdelší a šířku má až 45m. Celkově je prý od dubna největší lodí nově spuštěná Freedom of the Seas, nicméně, podle rozměrů se nezdá, že by QM2 nějak jednoznačně přesahovala v kterémkoliv směru. Na výšku má QM2 úctyhodných 72m, do nichž se vejde celkem 17 pater. Vevnitř je kromě plaveckých bazénů a jiných obligatorních vymožeností (15 restaurantů a barů, herny atd.) také velké luxusní divadlo, knihovna s několika tisíci knihami (největší plovoucí) a planetárium (!). Interiéry zdobí mnohá umělecká díla a styl připomínající staré časy Anglie. Za pozornost stojí tež obrázek srovnávající loď velikostí s Titanicem, letadlem a jinými měřítky.

Queen Mary 2 ve FlåmuLoď zakotvila v zadní zátoce u nákladního terminálu a její komín přesahoval poloostrov Nordnes, takže byl vidět i z koleje. Vyrazil jsem do města, ale blíže k lodi se samozřejmě přes nákladní kontejnerový terminál nedostal. I tak bylo vidět dost od právnické fakulty. Loď vlastně nevypadala nijak zvláštně, jen byla tak trochu větší. Její rozměr jsem si řádně uvědomil až když odplouvala a kolem ní proplula "větší" hurtigruta, kterou jsem do té doby považoval za celkem velkou loď. Vedle Queen Mary 2 vypadala jako rodinná jachta. Z internetového monitoru jsem zjistil, že pluje do Flåmu, pročež jsem druhý den sledoval tamní webkameru, neboť jsem byl zvědav, jak tam zakotví. Inu, zakotvila a obrázky z webkamery jsem si uložil.

Kromě QM2 se v Bergenu objevila i starší Queen Elisabeth 2, a to dokonce dvakrát. Tu jsem zde prošvihl před osmi lety a tehdy byla ona snad druhá největší na světě. Ovšem po QM2 už mi i QE2 připadala jako celkem obyčejný, byť trochu delší cruise.

V červnu také v přístavu několik dní kotvila celkem velká jachta "Sinbad" z Marshallových ostrovů. Dokonce byla vidět (jako jediná soukromá jachta) i na internetovém monitoru. Tak dlouho vzbuzovala pozornost až se o ní začaly zajímat i místní "seriózní" noviny. Identita majitele však zůstala utajena, jen drby o panu Mc'Donnaldovi byly vyvráceny, a loď ještě ten den pomalu opustila přístav.

V místním přístavu také kotví trojstěžník Statsraad Lehmkuhl - prý snad momentálně největší trojstěžník na světě. Část přilehlé betonové "garáže" mu přestavěli na malé muzeum. Patrně s ním pořádají výjezdy pro turisty, neboť téměř každý den navečer zmizí a celkem pozdě se vrací. Ovšem vždy bez plachet a jen na motory. Vypadá to celkem divně až trapně, i když chápu, že bez bočních motorů by se asi zase v městském malém přístavu dost těžko otáčel.

Seminář o gramatice a lexikonu

Přihlásil jsem se na červnový seminář o "gramatice a lexikonu" organizovaný na místní univerzitě. Jednalo se o akci pro asi 15 studentů, nicméně i tak mezinárodní - alespoň jeden či dva studenti skutečně přicestovali ze zahraničí. Z akce se vyklubal docela slušný úvod do kognitivní lingvistiky, ale to mi nakonec nijak nevadilo, ba naopak - stejně o tom nic nevím. Zajímavější byla ovšem opět domácí atmosféra, završená i menší domácí party s lechtivou hrou na závěr (naštěstí jen na úrovni verbální), kde nám na sebe dcera nejmenovaného místního veleváženého profesora prozradila (z vlastní iniciativy) všechny své dosavadní hříchy. Centrem pozornosti se ovšem stal mladší belgický "profesor" Maarten Lemmens, který na svou přátelskost ke studentům doplatil, když ho v závěrečné diskusi jedna ze studentek poslala do háje. Musel jsem ovšem s děvčaty souhlasit, že náš "vzdělanější kolega" se skutečně choval do jisté míry tak, jak u druhých hlasitě odsuzoval, a jeho soběstředné haurské chování mohlo celkem oprávněně působit více než jen "jako legrace" a mohlo se mnohých skutečně dotknout a vyvolat dojmy ne zcela rovnocenné diskuse (když už ne z hlediska "vědecké hierarchie", pak určitě z hlediska prostého ohleduplného chování). No, nakonec mi bylo asi líto i jeho, protože zjevně narazil spíše jen na svůj výraznější temperament a (navenek) silnější (byť patrně ještě stále ne výrazně arogantní) sebevědomí. Anebo už jen měřím dle domácích českých měřítek a tak mám vůči "vyšší šarži" více respektu i tolerance zároveň, a to bez ohledu na to, kolik rovnostářství (názorového i praktického) sami mnozí pánové hlásají.

Léto vrcholí

V druhé polovině června by měla být noc nejkratší a den nejdelší. Otázkou je, co je to vlastně noc, když úplná tma prakticky není. Ovšem s létem přišly konečně i obligatorní deště a špatné počasí (aby turisté neřekli, že Bergen není deštivé město), a díky mrakům je teď často v noci alespoň na chvíli i tma jak se patří. Nejdelší den byl také deštivý, a tak kolegové z institutu odložili plánovanou oslavu na srpen, neboť přes léto mají stejně skoro všichni jinak více či méně dovolenou. Pokud ovšem zrovna bylo hezky, zapadalo slunce kolem jedenácté hodiny a ještě po půlnoci bylo celkem dost světla. "Podvečerní" šero, s červánky nad severním obzorem, se pak drželo asi do dvou hodin ráno, kdy začalo zase pomalu, ale jistě svítat.

Letní kurz norštiny

Počátkem července v Bergenu opět začal letní kurz norštiny. Protože je to jeden z mých nezapomenutelných životních zážitků, nabídl jsem Atlemu pomoc s organizací, kdyby bylo potřeba, když už stejně bydlím na stejné koleji. Potkal jsem ho ostatně dva dny předem přímo na koleji, když to tu obhlížel. A Atle s Jørdis (německá studentka s norským jménem, která tu byla na kurzu rok po mně a už tu jaksi zůstala) moji nabídku využili a dvakrát jsem na půl dne pomáhal na recepci vítat nově příchozí a ubytovávat je. Mimo jiné se také ukázalo, že dostali 4 klíče od pokojů, které se rekonstruují, na což jsem přišel náhodou, když jsem koukal, koho budu mít na patře za sousedy - tedy nakonec nikoho, právě proto, že se jednalo o zcela rozkopané sousední pokoje.

Za odměnu jsem si vysloužil pozvání na dvoudenní výlet do hor - tedy to nejlepší z celého letního kurzu! A tak jsem už potřetí vyrazil na nádhernou trasu vlakem do Hallingskeidu a odtud pěšky na Vatnahalsen a dolů do Flåmu. Počasí bylo tentokrát pekelně slunečné a prakticky bez mráčku, takže jsem se poněkud spálil. Jinak si ovšem není na co stěžovat. U svého oblíbeného vodopádu jsem opět zůstal vejrat do prskajících vod asi půl hodiny, tentokrát ovšem sám. Musel jsem se odtrhnout, aby mě nehledali, jinak bych tam patrně seděl dodnes. Atmosféra i jídlo v hotelu byly úžasné. Nevím, jak to Atle dělá, ale účastníci kurzu si velmi rychle dokáží vytvořit velmi důvěrnou a přátelskou skororodinnou atmosféru. Nejzábavnějším účastníkem je letos nepochybně pomenší italský pankáč. Ostatně, k všeobecnému smíchu a bouřlivému potlesku všech účastníků stačilo, když se hned první večer na úvodním setkání představovil: "Ja sém Luco a sém s Itálijé!" Za dokonalý přízvuk ovšem sklidil nemalé ovace i jeho kolega.

Večer se zpívaly u klavíru veselé, dětské i tradiční melancholické norské písně. Zábava se opět protáhla dlouho do noci a tak není divu, že mnozí se ráno probudili o více než hodinu později, než ve spolupráci se svými budíky zamýšleli. Po bohaté snídani s výběrem snad všeho, co by si člověk mohl přát, jsme rychle vyrazili na cestu. Údolí má přes 20km a ve dvě hodiny nás dole ve Flåmu čekal oběd. Většinu cesty jsem šel se slovenským kolegou Mirkem, ale občas došlo i na norštinu, když jsme někoho míjeli. Ostatně, na kurzu je letos celkem také pět českých dívek, z nichž jedna si kurz dokonce platí sama a ráda by v Norsku už zůstala se svým milým (Norem).

Do cíle jsme nakonec dorazili všichni pěšky a včas. Vlakem si půlku cesty zkrátili jen dva ("učitele v to nepočítaje", jak dodal Atle, který se s kolegyněmi tentokrát svezl). Ve Flåmu se opět producírovaly davy turistů a kotvil zde jeden menší cruise. V tradiční jídelně "sežer co můžeš" jsme se samozřejmě nacpali k prasknutí (letos už je cena 185 NOK! pokud si dobře pamatuji, před osmi lety to bylo asi 139 - ještě že jsme to neplatili!). V půl čtvrté pro nás přijela objednaná loďka Fjord-Lord a vydali jsme se na plavbu Aurlandským fjordem a Nærøyfjordem. Pan profesor geografie inicioval opět zuřivé krmení racků rozinkovými houskami. Zakrátko loď doprovázelo uvřískané hejno racků, kteří nám viseli půl metru nad hlavami a čekali, co kde vyletí do vzduchu.

Na svahu nad Aurlandem jsem objevil propagovanou novou turistickou rampu - 33 metrů dlouhý dřevěný most (architektonicky celkem povedený výtvor) jako turistická vyhlídka. Od kapitána lodi se nám dostalo podrobnějších infomací i o osamocených sídlech ve svazích fjordu nebo vikinské mohyle v Nærøyfjordu. Nærøyfjord byl loni spolu s Geirangerfjordem zařazen na seznam světového dědictví Unesco. A proto jsme také v jeho vnitřní části prý museli zpomalit na 8 uzlů.

Z Gudvangen nás vyvezly autobusy serpentinami Stalheimskleivy k vyhlídkovému hotelu Stalheim. Při stoupání jsem se usilovně držel sedačky před sebou a raději moc nevyhlížel z okna a vzpomínal, jak jsem tu před pěti lety jel v protisměru autem a potkal stoupající autobus. Naštěstí celkem na začátku. Jørdis nás strašila, že občas tu v protisměru jezdí německé obytné automobily, a vůbec to vlastně není tak dlouho, co tohle byla hlavní státní silnice do Bergenu. To jsem sice věděl, ale ta představa byla opravdu naprosto nepředstavitelná. Nepředstavitelné bylo už jen to, že jsme tou úzkou, navíc prudce stoupající a značně se klikatící silničkou mezi dvěma skalnatými srázy projeli s tak obrovským autobusem sami. Také nám vyprávěla cosi o selhávajících brzdách a autobusu se studenty letního kurzu, co se kinklal kolem nad propastí, ale to už jsem jí raději nevěřil. Na kolej jsme se vrátili už kolem osmé hodiny.

A v pondělí ráno jsem na schodišti , přímo před dvěřmi do naší chodby, našel mrtvou vránu. Nevím, kdo jí tam dal a marně přemýšlím nad děsivou symbolikou, ale ani do večera nezmizela, jen ji zjevně kdosi "odkopl" stranou.