Písně ztracených věků

Až poznáš, co ti vítr šeptá
v šumu listí, větví stromů;
jak orlí křídlo dálku lechtá
svistem větru, v hřmotu hromů;
Snad vodopádů hudba prudká
i ticho jezer před soumrakem
do srdce tvého radost vetká
a obdaří je zvláštním zrakem;
I ve svých očích spatříš krásu
těch proudem odnesených časů,
v mysli tvé se dávná moudrost vzchopí
… a pak ? … jen vyprávěj a zpívej !
Však kdo nepoznal,
nepochopí.

Poetické společenstvo

Je tomu už nemálo let, co vzniklo takzvané Poetické společenstvo (PS), jako skupina lidí více či méně spojená se Společností přátel díla pana J.R.R. Tolkiena (SPDPJRRT). Cílem bylo původně shromažďovat písničky a básničky související s dílem a světem profesora Tolkiena a pečovat o ně. A hlavně si občas pro radost zpívat. Zlomky historie tohoto seskupení, které mi ještě zůstaly v paměti jsou sepsány níže na této stránce. Společenstvo však mnoho zdrojů zvenčí neobjevilo a tak pěstovalo hlavně písničky své vlastní, tedy výtvory samotných zúčastněných. Tyto písničky si poměrně rychle našly své příznivce v řadách SPDPJRRT. Nicméně už se i s pojmem Poetického společenstva spojila představa uzavřené skupiny lidí a jejich písniček natolik, že se původní smysl poněkud změnil. Poetické společenstvo se stalo v rámci Společnosti poměrně významným pojmem. Příznivci si však vždy zachovávali odstup.

Pokud vás zajímá Poetické společenstvo samo o sobě, možná budete chtít navštívit Lindatirionovu stránku. Najdete tam texty i některé, více či méně kvalitní, nahrávky původních písní.

Písničky Středozemě dnes (Falešné společenstvo aj.)

Jak aktivita PS klesala, vzrůstala nicméně lačnost příznivců a začali se znova seskupovat lidé, kteří se stali závislými na písních PS. Začali si staré písničky zpívat a sami se jim navzájem učit, jak si je oposlouchali od PS. Zároveň se začaly objevovat písničky nové. A tak původní idea dnes žije opět dál, byť v podmínkách ještě mnohem amatérštějších. Noví i staří příznivci středozemských písniček se dál snaží zachovat a rozvíjet to, co tu PS před lety začalo vytvářet. Znovu se zpívá a hraje a atmosféra setkání nad písničkami se nese dál. A znovu se rozvíjí snaha o zaznamenání písniček nejen v textové podobě, ale i s notami, tak, aby je případní další intepreti mohli dál hrát v podobě co nejbližší tomu, jak je hráli jejich autoři.

Falešné společenstvo je hlavním neoficiálním a otevřeným seskupením následníků PS. Zasloužilo se také o sepsání písní PS včetně notových zápisů (jsou k dispozici na stránce FS), a spolu s vydavatelem Michaelem Broncem pak i na jejich vydání v podobě tištěného zpěvníku "Písně ze Středozemě", který navíc obsahuje v pěkném zpracování ještě některá novější dílka z dílny FS a několika dalších přidružených osobitých hudebních autorů, včetně velkého množství původních kreseb od mladých příznivců Tolkienova světa. Díky tomu se knížka stala vlastně pěkným reprezentativním vzorkem umělecké tvorby českých příznivců Tolkienova díla.

Historie Poetického společenstva mýma očima

(aneb jak to vlastně bylo … tedy přesněji řečeno, co si z toho ještě pamatuju - a že toho není moc!)

V roce 1992 pořádal Hexaedr (1.č.n.k.h.p.h. na h.) velkolepou skoro-LARPG hru na Novém hradě u Blanska. O této veleslavné události se teď nebudu dále šířit, neboť o ní mluvím jinde. Řekněme jen, že celou slavnou akci, už tak horkotěžko (ne)organizovanou, nakonec dorazil ještě slavnější kastelán dotyčného hradu. A zatímco většina oprávněně znechucených drakobijců odtáhla zpět do svých domovů, zůstala část nás, "spoluorganizátorů", na Novém hradě, očarováni kouzlem této fantastické stavby a ovšem také společnosti, která se zde sešla, a s níž jsme se za těch pár dní stihli seznámit.

Kromě mnoha různých svérázných postaviček mou pozornost upoutala hlavně skupina jistých dívek z Prahy, respektive jejich písničky, a především jejich autorka - byla to Katka Schwarzerová. Nejvíc mi utkvěly v hlavě písně Minas Tirith, Píseň pro hradního pána (zvaná též Hrad; snad vznikla přímo na místě?), Poutník z dávné země a Elfí píseň. Okamžitě jsem od Katky vyškemral její zpěvník a písně si opsal. A nebyl jsem sám - fascinován byl také jakýsi Bóža, Petr Bohdan z Kutné Hory, který snad v té době ještě taky neuměl hrát na kytaru a okamžitě se rozhodl, že to musí dohnat. Já jsem jeho příkladu následoval až o několik měsíců později.

A tak jsme začali jezdit na Nový hrad. Bóža nejaktivněji, pak já, a občas se tu objevovala i sama Katka, na kterou jsem bohužel měl osobně málokdy štěstí. Bóža se však její písně aktivně učil, a začal v té době skládat i své vlastní.
Mé vzpomínky z těchto časů jsou bohužel skutečně velmi mlhavé a útržkovité. Pokud vím, vždy, když se nás právě sešlo víc a někdo hrál, ostatní lačně naslouchali, nebo se přidávali, jak se dalo. Slaďovaly se kytary, časem se snad objevily i flétny a další doplňky. Mezi nejaktivnějšími posluchači se objevila Jitka Crhová, Jarda Belza, a snad i Dároš. Každý byl nějak ovlivněn - buď se přidával, nebo naslouchal a poté skládal a hrál vlastní písně.

Časem, jak se prostředí na hradě stávalo více a více nepřátelským a jak se nám měně a méně líbilo, že se setkáváme jen šťastnou náhodou (já jako liberečák jsem to měl obzvláště daleko a tak jsem měl zřejmě vůbec zřídkakdy to štěstí), tedy, časem došel Bóža k závěru, že nás sezve na svou chatu. Tam tedy začala novodobá historie Poetického společenstva, neboť tam také toto označení vzniklo. Přesto si nejsem zcela jist, zda je možné říct, že tím také vzniklo Poetické společenstvo. Bylo to nicméně už v době, kdy jsme své návštěvy na Novém hradě výrazně redukovali. A tak nezbývalo, než se scházet takto, v poněkud poklidnějším a přátelštějším, byť i uzavřenějším prostředí. Přesto se frekvence setkání spíše snížila. Někteří z nás se vídali ostatně také na akcích SPDPJRRT, kterou jsem díky Bóžovi objevil někdy na přelomu let 1992/93. Tuším, že na oné chatě jsme se sešli snad jednou (či to bylo dvakrát?) a to v celkem prosté sestavě - Bóža, Katka, Jitka a já - jednou v noci dorazil i Dároš. Jitku Pokornou a Staňku Pulkrábkovou si pamatuju snad až z pozdějšího setkání na Katčině chatě - to bylo asi největší, nepočítaje velkolepý "koncert" v Olomouci. Nějaká setkání se také uskutečnila později v Bóžově pražském bytě, hlavně v souvislosti s koncerty.

Koncerty. Tenhle nápad se objevil v souvislosti se stoupajícími ambicemi a v souvislosti s projevy zájmu ze strany různých lidí ze Společnosti. Byl jsem asi sám, komu se to nezamlouvalo. Veřejné hraní na akcích mi nevadilo, dokud se konalo improvizovaně v kroužku lidí, a každý měl možnost se přidat nebo aspoň poslouchat, podle své libosti. Poetické společenstvo tím mnohem lépe naplňovalo Bóžovu původní idealistickou představu otevřeného společenstva, které by se mohlo stát centrem všech poeziemilovných tolkienistů.
Poeziemilovní tolkienisté se však nadále drželi stranou a jen zpočátku se Bóžovi podařilo sehnat pár cizích básní či písní, jejichž interpretace nám však zůstávala neznámá, a tak se časem vytratil i náš zájem o okolní svět. Jedinou vyjímkou byla Katka García, kterou PS zaujalo na Bilbových narozeninách na romantickém hradě Ketkováku, a tak se také přidala a začala psát vlastní písně. Časem tedy došlo i na realizaci "koncertů" a ta potvrdila mé obavy. Poetické společenstvo se nejen stalo ještě více uzavřenou skupinou lidí, ale navíc na něj začalo být nahlíženo jako na "hudební skupinu", jednotné hudební těleso. Bohužel se obávám, že se přesto kvalita žádného koncertu nikdy nedostala vysoko nad úroveň onoho improvizovaného volného hraní, byla spíše poznamenána nervozitou a trémou a tlakem oficiálnosti celé akce. Jedinou vyjímkou snad byly (jsou) důkladněji secvičené písně obou Katek.

A jak to bylo s nahráváním a sepisováním textů? Texty jsme začali jednotně sepisovat už od prvního setkání na Bóžově chatě. Tehdy bylo vůbec záměrem shromažďovat skutečně všechny možné básně a písně od úplně všech lidí, s nimiž navážeme kontakt. Nahrávání bylo mým dávným snem, neboť mi bylo jasné, že texty s akordy samy o sobě za pár let nikomu nic neřeknou a je tedy třeba vytvořit autentický záznam původních interpretací písní. Kromě toho jsme se scházeli příliš zřídka a má osobní závislost na písních PS byla až chorobná. Málokteré písně jsem si pamatoval do detailu podle prvního poslechu. Poprvé jsme se pokoušeli nahrávat na Katčině chatě. Nahrávání bylo také zpočátku hnacím motorem secvičování písní. Brzy jej ale nahradilo koncertování, což vedlo spíš k cvičení poněkud narychlo ve spěchu. Poetické společenstvo plnilo v životě různých svých účastníků různé role a jak se život měnil, ztrácely tyto často bohužel na významu. Ale tak už to bývá.

Jak tedy vypadalo "Poetické společenstvo"

jsem se kdysi pokusil zachytit takto:

Poetické společenstvo je zcela skutečný pojem, odkazující na zcela fiktivní skupinu lidí (vetšinou), kteří mají nějaký vztah (povětšinou pozitivní) k společenským jevům, jako je pan profesor Tolkien a jeho zcela podivuhodné literární dílo; jako jsou písničky, básničky, zpívání, jakož i společné konzumování potravin, rozvíjení vážných tolkienologických problémů a teorií, a jiné životně důležité věci. Za fiktivní lze sice označit "skupinu" avšak sotva už jednotlivé zúčastněné tvory (povětšinou …).

V oblastech výskytu jevu nazvaného sebou samým "Poetické společenstvo" lze nalézt lidi (a jiné blíže nespecifikované tvory) nejrůznějšího druhu, ač si vzájemně v lecčems podobné (k výčtu vždy připojím v závorce jeden naprosto náhodně(!) a bez jakékoliv priority(!) vybraný příklad): lidi, kteří umí psát a skládat písničky (Katka Schwarzerová); lidi, kteří umí zpívat (Katka García), hrát na kytaru (Jitka Crhová) či na flétnu (Radka Zounková); lidi, kteří to (občas) všechno zorganizují (Petr Bohdan) a dokonce i umělecké vedoucí s uměleckým pseudonymem (Dároš) a chovatele potkanů Šmendryků (Jitka Pokorná).
Poetické společenstvo má i své stálé posluchače (já), jakož i nadšené posluchače (Jirka Grunt), a dokonce i své zahraniční posluchače (Radoš). Kromě toho si našlo i sponzory k bezplatnému pronájmu koncertních místností s dobrou kuchyní (Honza Vorlíček), kterýmž budiž za to vysloven neskonalý dík !
V husté mlze Poetického společenstva se skrývají i různé předměty pochybných účelů, jako například kytary, flétny, bubínky, housle, ale i různá zařízení, ne zcela nepodobná tzv. "technice" (hobity odkazuji na slovník cizích slov), a sny o vlastním nahrávacím studiu. Snad jen na těchto posledních dvou věcech je co vylepšovat. Pak už se stačí jen naučit zpívat, psát texty a …